PENÍZE 

Aktuální kurzy najdeš zde:www.kurzy.cz

VÍZA  a PŘECHODY HRANIC

 

 PRŮVODCE a MAPY

Průvodce Let`s Go jsem pořídil ještě  v Americe jako svého úplně prvního průvodce. Dal jsem mu přednost hlavně z toho důvodu, že zahrnoval všechny tři země najednou, což v té době průvodci Lonely Planet nenabízeli. Byli jsme s ním nakonec moc spokojeni, je v něm spousta informací a vždy nám pomohl ve svízelných situacích, jaké Jižní Amerika nabízí. Když se na vás například vrhne po výstupu z autobusu deset hotelových nadhaněčů s tím, že ten jejich hotel je zaručeně nejlepší, bylo dobré mít už vytipované své adepty na přespání a jen se tam nechat dovést. Mapy Peru a Bolívie jsem kupoval v Mexiko City a ani jsem je nijak moc nevyužil.

Nahoru

Cesta přes noc v autobuse není nikdy moc příjemná, k tomu jsem seděl úplně vepředu, přede mnou už jen kabina řidiče, takže jsem si nemohl natáhnout nohy. Večer nám pustili vojáka Ryana ve španělském překladu, takže jsem se podíval na první pompézní scénu a pak to zapíchnul. Zajímavostí je, že bylo slyšet, že v té scéně hrají Češi, protože jak vychází jako Němci z těch střílen s rukama nahoře, tak křičí: „Já jsem nikoho nezabil“, ale stejně jsou poté zastřeleni. Ale to jen tak na okraj.

V devět ráno jsem konečně v Carazu, Huarazem jako turistickým centrem jsem jen projel. První velká změna mě oslinila hned při výstupu z autobusu. Ano, Slunce! Na obloze není ani mráčku. Konečně vím, že i na jižní polokouli někdy svítí. Jsem tady už skoro týden, v Limě neustále smog a ani včera v Trujillo bylo pod mrakem. Tak jsem se dočkal až tady. Ale není to jen Slunce, které mě ohromilo. Především to jsou hory! Všude kolem se tyčí krásné, obrovské hory! Caraz leží v údolí a na obě strany se zvedají dva horské masivy. Směrem k Pacifiku je to Cordillera Negra, na druhou stranu pak Cordillera Blanca, šestitisícové masivy v čele s 6768 metru vysokým Huascaránem, nevyšší horou Peru. Já odtud z Carazu nevidím přímo Huascarán, ale zasněžené masívy štítů nade mnou mi úplně stačí. A přitom tady dole je krásně teplo. Jo hory jsou hory!

Usídluji se v hostelu Los Pinos, kde se slevou na moji prošlou kartičku Hostelling International platím za noc krásných 10 solů. V televizi zrovna běží prodloužení posledního osmifinálového zápasu MS ve fotbale Korea – Itálie, 3 minuty před koncem dávají Korejci překvapivě zlatý gól a jdou dál. Je to vůbec překvapivé MS. Jsem po nočním přesunu unavený, takže dneska není už nic zvláštního v plánu. Jen se tak procházím po městečku, které bylo jako ostatní blízké vesnice zle poškozeno ničivým zemětřesením v květnu 1970. Nejvíc to „odnesla“ vesnice Yungay nedaleko odsud, kde zahynulo všech 25 tisíc obyvatel. Po celém údolí pak pod kameny a sněhem valícím se dolů po stěnách Huascaránu tehdy zahynulo děsivých 320 tisíc lidí. Nepřestávám se kochat krásným výhledem na obě strany. Během dne pak na místním trhu nakupuji zásoby na 4- denní trek, na který se chystám a už asi rok se těším. Zítra ráno si jen vyzvednu v Pony Expeditions stan a vyrážím.

Navečer jsem pak zašel do restaurace na náměstí, objednal jsem si tradiční menú. A ještě teď se oblizuji. První přišla vynikající polévka a následovala smažená ryba s rýží a hranolky, moc jsem si pochutnal. Jako dezert pak ovocné želé, k tomu ještě pak sklenice šťávy. To všechno pak za 3,50 solů, což je prakticky zadarmo. Moc dobře jsem se najedl. Dalším vrcholem večera pak byla horká, zdůrazňuji horká sprcha. Abych to uvedl na pravou míru, to zase není na cestách až zase takovou samozřejmostí, takže se nedivte, že i taková maličkost stojí za zmínku. Samozřejmě pokud si za ubytování připlatíte, tak jistě toto není až taková zvláštnost. Ale já jsem budget cestovatel.

Tak jsem si dneska krásně zalebedil, ale ten den byl důležitý pro aklimatizaci, přece jenom jsem ve třech tisících metrech a zítra budu stoupat výše. Pokud počasí vydrží, tak se mám opravdu na co těšit. Přede mnou je slavný Santa Cruz – Llanganuco trail.  

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Sbalit těch mých pár švestek, nakoupit pečivo na 4 dny a vyzvednout stan. To jsou mé ranní povinnosti a už nezbývá než vyrazit. Batoh se naplnil a řádně ztěžknul, přece jenom je tam 7 litrů vody, kouzelný sýr a pečivo. Ale tohle vše bude postupně ubývat. Tedy s plnou náloží (která však daleko nedosáhla té, se kteou jsem zápasil v Latinské Americe) si to mířím přes „mercado“ k místům, odkud by měly odjíždět „combis“, neboli colectíva do různých směrů, mimo jiné i do osady Cashapampa, kde začíná můj trek.

Jenom jsem se přiblížil k ulici odjezdů a už na mě pokřikují – Cashapampa! Mohu si dokonce vybrat, buď colectivo, nebo taxi-combi. Oboje za 4 soly. Nakonec sedím v už téměř zaplněném kolektivu, což je znamení, že brzy pojedeme. Za mnou sedí dvojice „gringů“, jedou také na trek. Cestou, která trvá asi dvě hodiny se dozvídám, že dívka je Američanka a kluk Švéd. Projíždíme nerovnou prašnou cestou, ale to co se nám ukazuje za okýnky vozidla je úžasné. Postupně šplháme po strmých stěnách, serpentiny se točí a my obdivujeme nádherné výhledy do údolí, na políčka a potůčky, které se valí dolů. Projíždíme také malými osadami, pozoruji lidi pracující n poli, pasoucí se ovce a krávy. Prostě horská oblast. Všechno je krásně zelené, obloha modrá a slunce svítí. Není tu krásně?

Konečně jsme tam, Cashapampa je vesnice o pár staveních. Nahazujeme batoh a naše trojka vyráží. Čech, Švéd a Američanka jdou zdolávat hory v Peru! Podle Let`Go – ano, už ne LP – by se mělo za vstup do Huascarán National Park platit 65 solů, což je jako docela dost, cca 20 dolarů. Nikdo však nikde nic nechce, jen se zapisujeme do knihy, aby o nás věděli. Vyrážíme. Počáteční stoupání nás zavádí do širokého kaňonu, na jednu stranu stěna, na druhou stranu stěna, prostředkem se valí pěnivý horský potok. Slunce paří, a tak netrvá moc dlouho a mám tričko pěkně zpocené. Ale to mě teď moc nezajímá, protože okolní krajina je naprosto úchvatná. Na tohle jsem se fakt těšil. Jak pomalu postupujeme, nepřestáváme se kochat. Všude je spousta ptáků včetně kolibříků a pasoucí se krávy.

Postupně si zvykáme potkávat místní doprovázející oslíky zvané „burros“, kteří jsou tady v horách jediným prostředkem na přepravu různých nákladů. A také se staly výdělečnou činností, když nosí zlenivělým turistům jejich batohy, nebo také těm, kteří jdou na dlouhodobý trek či se chystají na výstup na některou z okolních šestitisícovek. Ano, jak se dostáváme stále hlouběji do kaňonu, můžeme se kochat zasněženými vrcholky velikánů, tyčících se až přes 6 tisíc metrů! A že jich tady není v okolí vůbec málo. K tomu procházíme kolem malých horských jezírek (plesa se jim myslím říká u nás), a také nesčetných vodopádů, ve kterých se místy mění voda tekoucí ze strmých skalnatých stěn. No prostě je to nádhera, těžko se to popisuje, to se musí vidět. Po cestě potkáváme turisty, kteří jdou tento trek opačným směrem, mimo jiné i skupinu Čechů, které jsem poznal podle chlapíka s tričkem Deštná. Je jich tady prý celá skupina, zítra chtějí zahájit výstup na Huascarán. Tohle je pro ně jen součást aklimatizace. Jó – horolezci.

Cesta není nijak strmá, jdeme totiž stále údolím. Nezdá se to však, ale stále stoupáme pomalu, ale jistě. Za celý den ujdeme jen nějakých 10 km, máme však vystoupat o nějakých cirka 900 metrů! Po čtvrté naše mezinárodní skupina dorazila úspěšně do kempu, kde strávíme dnešní noc. Rozdělávám půjčený stan, unavený lehám, za chvíli bude stejně tma. Švédovi Johanovi není moc dobře, bolí ho hlava. To dělá ta nadmořská výška. Teď se nacházíme v nějakých 3 500 metrech. Já jsem v pohodě, čas strávený v podobných výškách v Coloradu se osvědčuje.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Noc byla dlouhá a chladná, naštěstí mám můj teplý spacák. Ráno balím a dozvídám se od mých kolegů, že i Američance nebylo v noci dobře, takže to balí a vracejí se. Mají stejně už jen dva dny, takže by to nezvládli celé, takže nemá cenu nic hrotit. Nevadí, sbalený vycházím. Mě přece nemůže hnedka něco zastavit! Po ranním slunci se však brzy do údolí navalily mračna, takže dnešní den nebude tak prosluněný, ale přece jenom stojí za to. Asi po hodině přicházím k prvnímu z větších jezer, které dnes mám minout. Nad ním už mohu sem tam mezi mraky pozorovat bílé vrcholky Nevada Alpamayo, někde jsem slyšel, že je považováno za nejhezčí horu na světě. Jezero má krásnou, čistě zelenou vodu, kolem rostou žluté a fialové trsy květin. Potkal jsem další skupinu Čechů, potvrzují se slova Američanky, že Češi mají hory opravdu rádi.

Moc dlouho sám nejdu, zezadu mě dohnala dvojice místních chlapíků s oslíky. Chvíli jdou přede mnou, a když vidí, že se jich držím, dávají se se mnou do řeči. Jak už jsem dosud mohl poznat, konverzace začíná (a ve většině případů i končí) otázkou „Que hora es?“ Téměř každý se mě ptá kolik je hodin, nemají totiž hodinky. Anebo je to zjišťovací otázka, zda tento gringo umí alespoň španělsky. Když tedy zjistili čas, pokračuji s nimi po další hodinu, kdy mě vysvětlují, jak se tady v horách žije. K tomu ale později.  Teď se musím zmínit o oblečení, které tady v tomto horském kraji nosí místní obyvatelé. V Carazu, který má oproti ostatním okolním městečkům a vesnicím ještě teplé podnebí, nosí babičky takové barevné sukně a lehké barevné svetříky. Stejně jako v Guatemale, tradiční oblečení si udržují především ženy, muži už nosí normální kalhoty a košile. Nedílnou a podstatnou součástí je potom klobouk zvláštních tvarů, který nosí jak ženy, tak muži. Dodává to celému zjevu velmi tradiční a pro nás netradiční glanc. Tady výše v horách jsou k tomuto oblečení navíc lidé zabaleni do různobarevných dek, které je chrání před vtíravou zimou. A také nosí teplé kamaše, asi ví proč.

Poté, co jsem si udělal přestávku na oběd (housky se sýrem, kterého mám celý bochník, ale pomalu mi přestává chutnat) jsme se rozloučili. Já už to mám jen kousek k dalšímu kempu. Protože jsou však teprve 2 hodiny, rozhoduji se ještě chvíli pokračovat, abych to zítra měl k vrcholu mé cesty, horskému průsmyku nazvanému Punta Union, co nejblíže. Stan si stavím na krásném místě, pode mnou mám jako na dlani celé údolí, kterým jsem až doposud procházel, za mnou a všude kolem mě jsou pak zasněžené stěny horských masívů. Jen tak si ležím ve stanu a pozoruji okolí, tohle se opravdu nezažívá každý den. Jsem někde ve výšce 4 400 metrů, což znamená, že už dnes jsem překonal své dosavadní maximum. To bylo někde ve výšce 4 100 – na vrcholu Peaku 10 v Breckenridge. A to mě čeká ještě zítřejší vrchol.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Noc je pěkně chladná, a hlavně dlouhá. Když člověk musí ležet někdy od šesti, kdy se setmí, má vlastně nějakých 12 hodin, a to se ještě nedá moc vstávat, protože v šest ráno je ještě pěkná zima. Také mi při balení stanu pořádně mrzly ruce. Kolem sedmé už vykukují první paprsky, takže už je lépe. V 7:20 vyrážím. Ráno bylo sice bez mráčku, ale už teď se nad horou Taulliraju, napravo od níž je moje vytoužená Punta Union, začínají pomalu tvořit bílá mračna. Takže jdu, ať vidím alespoň něco.

Dýchám jako lokomotiva, kopec je to teda pořádný. Každou chvíli stojím a popadám dech. Jó, někde těch téměř 5 tisíc cítit být musí. Nic není zadarmo. Odhodlaně se znovu a znovu pouštím do boje s horou. Povzbuzován místními horaly, kteří se kolem mě vždy jen mihnout, jak popohánějí své burros. Já se nevzdám. Je to krize, chvílemi myslím, že už tam nevylezu, ale pokračuji dále. Batoh je znát. Konečně se blížím vrcholu, už vidím proláklinu ve stěně. Už dávno se nacházím  v oblasti sněhu, nalevo ode mě je ho plno, tady, kudy jdu já, však ne. Ještě kousek a  jsem tam. Ceduli s nápisem Punta Union – 4 750 m vítám s úlevou. Dokázal jsem to! Takhle vysoko jsem v životě ještě nikdy nebyl! Jsem daleko výše, než třeba Mont Blanc, nejvyšší hora Evropy. Kolem jsou sice daleko vyšší drobečkové, ale ty já nechám pro jiné, mě stačí je obdivovat. Třeba někdy příště! Výhled zpět do údolí, odkud jsem přišel, je super. Na druhou stranu, pro mě novou, už to není tak dobré. Přišel jsem ještě tak tak, abych mohl zahlédnout vrcholky mezi mraky, než se ty ponořily do „tmy“ úplně. Nevadí.

Moc dlouho tady nepobudu, je tady pěkná kosa, čemuž nepřidají mé propocené věci. To je úděl horolezců, nikdy si na vrcholu moc dlouho nepobudou. Dělám triumfální foto a zahajuji sestup. Ten je daleko lepší, člověk má hned více vzduchu v plicích. Jak fouká vítr, sem tam odhalí okolí vrcholy, jsou fakt majestátní. Sešel jsem dolů k jezeru, tady si dávám něco k snědku. No něco – sýr jsem odmítl, tak vymačkávám zbytky marmelády ještě z Limy. I zásoby vody se mi nezadržitelně tenčí, výhodu to má, batoh je čím dál lehčí, ale nevím, co budu zítra pít. Z kopce to jde daleko rychleji, takže postupuji celkem rychle. I počasí se zdá se umoudřuje, sem tam vykoukne i slunce. Scházím dalším krásným údolím, co do charakteru trošku jiným, než to, kterým jsem šel nahoru. Je zelenější a dole jsou i stromy, takové háje. Samozřejmě je tu horský potok a další krásné vodopády, to už k tomu tady prostě patří. A jak vykoukne slunce, tak je vše ještě barevnější a veselejší.

O půl druhé, tedy velmi brzy, přicházím do prvního kempu. Slunce teď už svítí, takže jen tak ležím na kameni a hřeji se. Krásná to změna oproti ránu a Punta Unión. Ale také jsem už zase o tisíc metrů níž! Kolem mě se pasou krávy, které na mě koukají, jak se tady sluním. Já zase pozoruji je, jak bez rozpaků vykonávají své potřeby, výsledky kterých mohu vidět roztroušené všude kolem po trávníku. I to ale k tomuto prostředí patří. Vždyť si dobře pamatuji reklamu s krávou Milkou na horské louce, se zasněženými vrcholky Alp v pozadí. Ten samý obrázek se mi naskýtá teď, akorát to jsou Andy a kráva není fialová! Konec slunění, rozhodují se přesunout do dalšího kempu, což by mělo být nějakou další hodinku odsud. Cestou dělám nějaké fotky, pokud vyjdou, tak by měly stát za to. Každou chvíli bych měl být u kempu, ale zalíbilo se mi místo u malého jezírka, odkud je krásný výhled. No opět pohádka. Jako by to někdo namaloval, akorát je to naživo!

Zbytek odpoledne jen tak sedím, přemýšlím a kochám se. Kolem mne prochází hodně turistů, kemp bude asi docela plný. Rozhoduji se zůstat na noc tady, stavím stan a uléhám. Čeká mě poslední noc tohoto malého dobrodružství. Opět dlouhá noc. Než se setmí, pozoruji skákající rybky v laguně a také typické zvuky křídel kolibříků, kterých tady létá opravdu hodně. A to nemluvím o tom výhledu…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno je oproti minulým dnům zataženo. Takže ranní fotečka nebude, co už. Naposledy balím stan, dopíjím poslední hlt vody, teď už to budu muset vydržet až do cílového bodu – Vaqueríe. Nemělo by to být daleko, jak mi potvrdila moje ranní návštěva, mladík, který se zprvu přišel zeptat kolik je hodin a skončil otázkou, zda nemám nějaký „pan“, neboli chleba. Dal jsem mu sušenky, které už nechci ani vidět, měl jsem jich spoustu. Vypadal spokojeně.

Prošel jsem kempem, pár stanů ještě stálo, ostatní balili. Já jsem měl krásné intimčo u jezírka. Zanedlouho jsem přišel do malé vesnice. Je tu jen pár stavení se střechami z listů, spousta malých dětí vítajících mě otázkou „Tienes caramelo?“  Vytahuji zase sušenky a využívám situace k získání supr fotek. Dvě malé ušmudlané peruánsky mi s radostí pózují. Jdu dále, procházím teď už permanentně kolem malých stavení. Je to něco nového, protože z druhé strany od Cashapampy žádné vesnice nebyly. Prohlížím jednouchá stavení, kolem kterých se potulují prasátka a ovce. Také jsem prohodil pár slov s mladým Němcem, který byl snad první bílý turista, neboli gringo, který preferoval španělštinu před angličtinou. No problemo amigo. Před jedním stavením se ke mně připojila mladá Peruánka se dvěma oslíky. Že prý jde také do Vaqueríe. Je oblečena v typickém šatu, vysoký klobouk nevyjímaje. A také za pochodu neustále zručně navíjí na vřeteno vlnu z klubka, které má v druhé ruce v tašce. Neustále se směje a zkouší se mě vyptávat. Do Vaqueríe to mám tak dvě hodinky chůze. Nabízí mi, ať se hodím batoh na oslíka, ale přece teď, v samotném finiši, nebudu měkký! S díky odmítám. Postupem času se náš rozhovor vyvinul, takže mi bylo umožněno nahlédnout pod pokličku života v peruánských horách. Juana, tak se dívka jmenuje, žije celý život v Huriapampě. Nejblíže k cestě to mají dvě hodiny do Vaqueríe a odtud pak další dvě autobusem do první větší „civilizace“ – Yungaye. Až tam je první dostupná nemocnice či věci ostatní. Například teď jede do Yungaye pro baterii do rádia. Také se mě vyptává, co u nás v Čechách tak jíme a podobně. Jejich hlavní stravou je rýže a kukuřice. Ovoce a zelenina už takto vysoko nerostou. Důležitou stránkou stravy je také sýr. Říká, že je pro ni neobvyklé si povídat s gringem, protože drtivá většina neumí ani slovo Španělsky, což mě překvapilo. Proo taky říkala, že já umím dobře, že alespoň rozumím. Když jsme u těch jazyků. Oni tady v těchto oblastech nemají hlavní jazyk španělštinu, jak jsem si myslel, ale jazyk zvaný Kečua, který je zvláštní a libozvučný. Mluví jím prý tak 20 procent všech Peruánců, což je docela dost. Také novinka.

Tak jsme za hovoru vystoupali poslední větší kopec do Vaqueríe, za pobízení burros „ašn, ašn“. Poslední stoupání pěkně trpím, mám pěknou žízeň. Naštěstí ve Vaqueríi, což je jen pár stavení v kopci u silnice, je i obchůdek, kde jsem hned zásoby doplnil. Udělal jsem fotku Juany a dal jí prášek na bolení hlavy. Pak už se zvedl oblak prachu a ze zatáčky se vyřítil autobus. Nasedám do něj a nechávám Santa Cruz Llanganuco trek minulostí.

Dvouhodinová cesta do Yungaye je však zážitkem sama o sobě. Nejdříve stoupáme serpentinami do podobného průsmyku, jako byl Punta Union, snad ještě výše. Odtud se mi naskýtá nepopsatelný výhled. Jako na dlani se hned přede mnou objevuje nikdo jiný, než samotný majestátní Huascarán a jeho dva vrcholky zalité sluncem. A hluboko pod námi pak dvě blankytně modré vodní plochy laguny Llanganuco. Cesta se kroutí serpentinami dolů, prostě úchvatné. Zatímco si klestíme cestu dolů, mám dostatek času znovu a znovu obdivovat tuto nádheru.

Projíždíme kolem laguny a spouštíme se do městečka Yungay, kde jen přesedám do colectíva do Carazu, sem se podívám zítra. Caraz mě vítá opět nezvyklým vedrem. Hned jsem zamířil vrátit stan do Pony`s Expedition, kde jsem také koupil nějaké pohledy. Pak už pádím zpět do hostelu, kde na mě čeká stejný pokoj, stejná sprcha a televize s fotbalem. Tak jsem v pohodičce strávil odpoledne, kroutíce hlavou nad postupem Korey do semifinále MS. Vítej zpět do civilizace. A co také – pořádná teplá bohatá večeře. Také jsem si ji zasloužil. Čtyři dny na konzervách a sýru stačilo! Krásně jsem se nadlábl v restauraci Punta Grancde, kde jsem si dal poprvé v Perú něco dražšího než jen menú. Také jsem si dal pivo, nazvané Pilsen Callao, ale vůbec mi nechutnalo. Večer jsem ještě zvládnul internet a pak už nic. Tak takový byl bohatý den, který jsem začal balením stanu u jezírka v horách a končím v posteli hostelového pokoje v Carazu.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Tak konečně je to tady uběhlo 376 dní od chvíle, kdy jsem na letišti v Praze viděl Helenku naposled. Teď zbývá poslední, dlouhý den Přiletí totiž sem do Limy až v deset večer. V tuto chvíli už je na cestě…..a čas běžel, ve 22.30 se na tabuli u letu Caracas – Bogota objevilo „Landed“, takže jsem věděl, že šťastně přistáli. Pak to byla nekonečná třičtvrtěhodinka, než konečně začali pasažéři vycházet z útrob limského letiště. A také – HELENKA! Po více jak roce jsem ji zahledl mírně zmatenou z toho davu lidí, ale nakonec si proklestila cestu až ke mně. Naše roční odloučení se tímto okamžikem stalo minulostí – nikdy více!

Ještě večer jsem byl přinucen se oholit (po čtyřech měsících, ale ani jsem neprotestoval), a také byly zkritizovány moje rozpárané kalhoty – prostě přichází nová doba. Co jsem chtěl, tak mám mít! HELENKU!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Přicházíme do parku ke kostelu, nedaleko Ovale Miraflores. Jsou tady rozestavěny v takové uličce obrazy. Procházíme a prohlížíme. Jsou tady abstraktní obrazy, krajinky a tak. Když v tu jsme se zastavili před jedním… Jsou na něm vyobrazeny staré peruánské babičky s vysokými klobouky, nesoucí otépky obilí na zádech. V pozadí červené hory a obloha. Ten obraz je prostě skvělý. Z jeho teplých barev vyzařuje spousta energie. Oběma se nám moc líbí. Paní to na nás vidí a hned k nám přispěchává. Orientačně se ptám na cenu, protože vůbec nepřemýšlím že bychom ho chtěli koupit – obraz!! Stojí 100 USD. Bavíme se s Helčou, která je z něj nadšená, stejně jako já. Zkouším smlouvat – 60 $. Odpověď  zní 80 $. Odcházíme, ale neustále se bavíme o tom obraze. Ptám se Helči, teď už opravdu:  „Chceš koupit ten obraz?” Jinou odpověď jsem neočekával a ani nechtěl. Domlouváme strategii na další smlouvání. Nakonec souhlasíme se 75 $. Je na nás opravdu moc vidět, jak moc ten obraz chceme. Je to plátno a je velký a krásný, KRÁSNÝ! Obraz je smotán a zabalen do tuby – ideální na převoz. Při placení mám dojem, že je z toho všeho paní dojatá – a my také. Máme obraz, společný obraz. Teď už nám ho nikdo nevezme, nikdy!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Po chvilce klidné plavby dorážíme k ostrovům, které jsou často nazývány malými Galapágy pro vysokou koncentraci ptáků, údajně největí na světě. Pomalu objíždíme ostrovy a pozorujeme obrovská hejna kormoránů, pelikánů a hlavně ptáků guano, kteří produkují stejně zvané exkrementy, které se jednou za 7 let sbírají a vyvážejí jako vysoce hodnocené hnojivo. Mimo sběratelů guana na ostrovy nesmí nikdo vkročit.

My jsme však dostatečně blízko, pozorujeme take pár malých tučňáků a poté co nás uchvátilo nejvíce – tuleni! Mraky tuleňů. Jen tak se válí po stěnách ostrova, nebo se rochňají u břehů. Je jich tady spousta, od malých šestiměsíčních mláďat až po obrovské samce, kteří prý mají každý pro sebe tak 15 samic! Na stěně vidíme kormorána s červeným krkem, nad hlavami sem tam přelétnou kondoři, kteří vyhlížejí nějakou zdechlinu. Nejlepší je však hejno tuleňů, dovádějících a skákajících kolem naší loďky. Opodál se jich stovky válí na malé pláži!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Jsme v oáze Huacachina, na okraji pouště kousek do města Ica. Všude kolem je žlutý písek. Sledujeme okolní duny a pár odvážlivců, kteří šlapou nahoru. Půjčujeme prkna a vyrážíme také. Jdeme sandboardovat! A co že to je? Úplně to samé jako snowboarding, ale na písku. Nemají tu však vleky, tak se pouštíme do boje s pískem. Duna je pěkně vysoká, takže funíme jak lokomotivy. V půlce poprvé zkoušíme pár metrů sjet. Nejprve pěkně namazat, aby to lépe jelo a jdu do toho. Na snowboardu jsem nikdy nestál, ale to nevadí. Jede to! Pokouším se o pár zatáček, docela to i jde, ale na konci to vždy končí krásným pádem do písku. Netrvá dlouho a mám písek úplně všude. Helča je na tom podobně.

      O.k, jdeme až nahoru. Poslední úsek je nejhorší, noha vždy o polovinu sjede zpět, ale konečně jsme nahoře! Padáme na pískový převis – uf. Je odtud krásný výhled. Pod námi celá oáza, na druhou stranu krásná typická pouštní vesnička a pískové duny až kam můžu dohlédnou. Poušť. Ano, poušť. Je na ní něco zvláštního…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Jsme připraveni. Společně s jedním Holanďanem a pilotem nasedáme do maličkého letadla. Vše je v pohodě, i po startu. Chvíli letíme nad vesnicemi, poté už se pod námi rozprostírá rovná plošina. Zanedlouho nám pilot hlásí, že pod námi je první obrazec – velryba! Chvíli pátráme po písku a konečně vidíme! Helča ji uviděla jako první. Z té výšky se to zdá opravdu maličké. Ale je to tam!

Pilot manévruje a natáči letadlo tak, aby obrazec dobře viděla jak prvá, tak levá strana. Nakloní letadlo, což není zrovna nejpříjemnější, ale jsme teprve na začátku.  Letíme dál, za chvíli jsme nad dvěmi kopečky, na stěně jednoho z nichž je obrazec astronauta. Viditelnost je dobrá, je to opravdu až k neuvěření. Ze země nikdo obrazce vidět nemůže, a přesto je tady někdo nakreslil! A my je tady vidíme jako na dlani – psa, moji nejoblíběnější opici, kondora, ruce a strom, pavouka, papouška či Alcatraz – no prostě to, co jsem znal pouze z obrázků a televize, mám teď pod sebou jako na dlani!!

Další záležitostí je ovšem  pocit v našich žaludcích. Neustálé naklánění ze strany na stranu není zrovna dobré. Já jsem docela v pohodě, ale Helča vedle mě trpí. Po asi půlhodině ve vzduchu nabíráme kurz zpět na letiště v Nazce. Bylo to super, ale bylo toho dost, jak se říká. Po chvíli jsme dole, Helča vypadává z letadla a sedí pod ním na zemi, žaludek vzhůru nohama. Na mě to přichází za chvíli. Sedíme v hale a čekáme na odvoz. Situace se pomalu lepší a zůstal neobyčejný silný  zážitek…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Probouzím se kolem jedné v noci, když zjišťuji, že stojíme. Dívám se z okna, venku sněží!! Stojíme v koloně a nevypadá to, že bychom se brzy pohnuli. Super. Noc střídavě spíme, to je ještě v pohodě. Ráno už se probouzí celý autobus, stale stojíme na stejném místě v horách, jenom tak 1,5 hodiny od Arequipy. A to už jsme měli být v Cuzcu! Vycházíme ven a zjišťujeme, že napadlo docela dost sněhu, který v tuto dobu v těchto místech není vůbec obvyklý. Při pohledu na totálně sjeté pneumatiky našeho autobusu mě projel mráz po zádech. Ptám se řidiče, jak hodlá nastalou situaci řešit. Jeho odpověď mě neméně ohromila: “No počkáme, až vyjde Slunce a trochu to rozmrzne”. Já se dorvu! To tady budeme ještě týden. Do Cuzca nakonec dojíždíme po neskutečných 27 hodinách!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Jelikož v našem pokoji v našem pokoji jsou okna někam do šachet, ráno je tu stále stejná tma. Dívám se na hodinky - 10.30! Však jsme si vydatný spánek už pořádně zasloužili! Chvíli píšu deník, a pak vyrážíme do města. Ze studeného pokoje na slunce. Včera, když jsme přijeli, tak pršelo. Dnes už je zase pěkně. Zatím musím říci, že nám počasí vychází na jedničku, jen tak dál.

Máme odpoledne a Cuzco je bohaté na všelijaké památky. Jdeme od hotelu na náměstí, které je opravdu pěkné. Má dvě dominanty - katedrálu a kostel La Compania. Oba jsou téměř stejně veliké. Dále tady jsou pěkné koloniální budovy, kterých je centrum Cuzca plné. Hledáme informační centrum, kde dostáváme mapu a potřebné informace ohledně vlaků, autobusů, a podobně. Dále si jdeme koupit "turistický tiket" za 17,5 solu. Na tento lístek se dostaneme do většiny městských muzeí a památek. Za odpoledne stíháme dvě muzea (moderní a historické umění) a navečer katedrálu, před kterou tančí holky školního věku nějaký místní tradiční tanec. Vždycky jsme si z průvodce přeložili historii a vše si prohlédli. Pěkné. Pak jsme se vydali dle popisu v Let`Go místní supermarket a jen tak jsme se procházeli zdejšími úhlednými uličkami. Musím říct, že turistů je tu docela dost, je cítit blízkost Machu Picchu.

Cuzco je na první pohled jiné, než ostatní peruánská města. Bývalo hlavním městem Inců, po španělském conquestu pak docela bezvýznamným městem. Domy tady mají červené taškové střechy, což jsem ještě nikde tady v Peru neviděl. Připomíná to staré dobré české střechy. Nenajdete tady ani ty jejich proslulé věčně rozestavěné a nevzhledné kostky. Prostě Cuzco se svými koloniálními budovami, čistými ulicemi a červenými střechami je velmi sympatické město, fakt se mi tu líbí.

Supermarket jsme sice našli, ale už byl zavřený, neexistující. Tak jsme v menších obchůdcích doplnili zásoby a přes osvětlenou romantickou Plaza de las Armas jsme se vrátili do hotelu. Cusco leží v nadmořské výšce 3400 m, takže večer už je docela zima. Ještě že večer tekla teplá voda, ráno si Helča protrpěla studenou. Jdeme brzy spát, zítra dokončíme obhlídku města. Už asi definitivně jsem se vzdal myšlenky na Inca trail, poněvadž jsme se dnes zastavili v několika agenturách a už i se studentskou slevou je cena na 155 dolarech, což je opravdu dost.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Celé dopoledne jsme doháněli deníkové resty, takže jsme do města vyrazili v nepříliš vhodnou dobu - o půl jedné. Všechny muzea mají polední či jako přestávku, tak se plazíme do kopce k ruinám Sacsahuaman (dle nápovědy průvodce se čte podobně jak "sexywoman"). Je to strmě do kopce úzkými uličkami, my však oba supíme snad ještě více, než když jsme lezli z Colca kaňonu. Cítím srdce až v krku - asi to je to nadmořskou výškou. Vyšrábali jsme se až na kopec. Jsou zde zdi postavené z obrovských kamenů (největší má údajně 8,5 metru a 360 tun!), které jsou opracované s naprostou precizností, aby do sebe zapadly jako stavebnice. Celé místo je dosti rozlehlé. Bylo základnou pro Inky vedené Manco Capacem II. Odtud se bránili nájezdům Španělů v roce 1536. Po porážce pak bylo místo zdemolováno a přežily jen tyto zdi z největších kamenů. Obcházíme ruiny a končíme na místě s nádherným výhledem na město. Celé Cuzco máme pod sebou jako na dlani. Mezi magickými mraky vykukuje slunce a opírá se do střech...

Čas běží, scházíme zpět dolů do města. Míříme na náměstí San Blas, do stejnojmenného kostela, uvnitř kterého je údajně nejkrásnější dřevěná vyřezávaná kazatelna na celém americkém kontinentě. Je to opravdu precizní práce a nahoře je dokonce i lebka autora jako bonus. Před kostelem kupujeme malé suvenýry, dole v obchodě pak další, jako tričko piva Cusqueňa. Pak probíháme Convento (klášter) Santa Catalina se spoustou obrazů.

Pak už hledáme přijatelnou restauraci na jídlo. Ještě jsem se myslím nezmínil, že podle mě jsou peruánci největší žrouti kuřat na světě. Oni je jí totiž stále a ve všech těch malých restauracích, kde podávají menú, je to vždy kuře (pollo). Existují také tzv. polleríe, kde ve velkém grilují kuřata a podávají je po 1/4 s hranolky. Pollo a la Brasa se to jmenuje - řekl bych peruánské národní jídlo, i když nevím, ale myslím si. Tak jsem si dal jednu čtvrtku kuřete, Helča bramborový salát a jsme spokojeni. Už je navečer, jen tak procházíme uličkami, po chvíli nás pak zima zažene do hotelu. Opět pár hodin s deníkem, konečně jsme dohnali ztrátu. Zítra jedeme na trh do Chinchera, takový jednodenní výlet, snad bude pěkně. Je 9:15 a jdeme spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Autobusem s obrovským nápisem Urubamba odjíždíme směrem nedaleké městečko Chinchero. Autobus musí nejprve vyšplhat po kopcích, které ze všech stran svírají Cusco, až nahoru, odkud je krásný výhled na červené střechy, tak neobvyklé to v Peru. Helča si všímá, že každá střecha má nahoře dvě keramické prasátka a kříž.. Nevíme proč, ale je to zajímavé.

Za chvíli už jsme v Chincheru. Dnes zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Mimo malých inckých ruin se zde totiž také koná tradiční nedělní trh. Ten na sebe také nenechává dlouho čekat. Jsme tady. Pod stříškami z rákosu se prodávají všemožné věci denní ptřeby - obilí, pečivo, buchty, zelenina všeho druhu, brambory, ryby, kuřata - no prostě všechno. Také tam babičky rozdělaly vařiče a začaly kuchit jednoduché jídla pro prdávající a kupující zároveň. Kolem tradičního vesnického trhu se rozrostl další, zaměřený výhradně na turisty. Na igelitech a dečkách prodávají tradečně oblečené tetky všemožné "productos artesanias", neboli ručně vyráběné deky a ubrusy zvané "mantas", kloboučky, čepice, rukavice či svetry. To vše z různých druhů vln - ovčí, z alpaky, z lamy... Dále tu je různá keramika, přívěšky, náramky, vyřezávané flétny a qeny. No prostě vše. Celý trh hraje barvami, vévodí červená. Svítí slunce, a to dotváří skvělou atmosféru a náladu.

Procházíme uličkami mezi rozmanitým zbožím. Peruánky neúnavně oslovují Helču "Hola, seňorita" a vzápětí ji zahrnují zaručeně nejvýhodnějšími nabídkami. Asi vědí, že jsou ženy více oblivnitelné. Já mám aspoň klid. Líbí se nám skoro všechno, kupujeme nějaké drobné dárky. Mají tady opravdu pěkné věci. Po buchtě odcházíme směrem k ruinám, po zábavném usmlouvání cédéčka sedíme na skále nad trhem a pozorujeme nákupní ruch. Ruiny jsme prošli, mají tam pěkný kostel. Chvíli jsme čekali, protože zrovna probíhala mše. Pak se ještě vracíme na trh, už je po druhé, takže pomalu spěje ke konci. Všichni jsou spokojeni, my také. Podařilo se mi udělat pár pěkných fotek, tak uvidíme.

Vracíme se do Cusca, kde jsme zašli do stejné restaurace jako včera - bylo tradičně kuře. Poté stíháme ještě internet a procházku po ztmívajícím se Cuscu. A pak to přišlo. Při čekání na ztahování vlajky najednou Helča vykřikla. Zaostřil jsem a co to nevidím - malý neoholený mužík povědomého vzhledu - Degól! Skoro bych ho nepoznal! Cestuje podobnou trasu jako my. Jdeme do hospody na pivo, kecáme o spoustě zážitků, které cesta nahromadila. Super, náhoda.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Celé dopoledne padlo na zařizování. Složité měnění peněz v Casas de Cambio, což jsou pouliční směnárny, nakonec dopadlo dobře. Na banku v pondělí v Peru klidně zapomeňte, pokud na to nemáte vyčleněný den, stojí tu od rána dlouhé fronty). Pak hurá na vlakové nádraží koupit na zítřek lístky na vlak na Machu Picchu. Nakonec máme ale jen lístky tam (25$), protože zpáteční jsou až na někdy za týden. Nevadí, hlavně že jedeme zítra - v šest ráno!

Na zbytek dne jsou v plánu menší ruiny Inců, kterých je tady v okolí požehnaně. Autobusem směrem Colca valíme až tak, že jsme zapomněli vystoupit, a tak končíme neplánovaně ve vesnici Pisac. Tady jsou sice také ruiny, ale vysoko na kopci, kam se nám moc nechce. Helča končí váhání tím, že je vidět vysoko na kopci kousek zdi a že jí to stačí. Já tedy neprotestuji, ruina ja ruina. Opět procházíme stánky na náměstí, když v jednom mají bundu s náměty z Nazcy, která mi padla do oka již v Arequipě. Nechtěl jsem ji kupovat že je moc těžká, ale tady to opravdu nejde. Usmlouvali jsme ji totiž až na 30 solů, no zadarmo. A to někde v Cuscu stála 75! Tož nekup to. Tak mám novou bundu z Pisacu, ještě jednou jsme se pokochali ruinami ve výšinách a prasaty promenádujícími se po náměstí jako by se nechumelilo, prostě idylka.

Autobusem jedeme zpět, tentokrát už pozorně, aby jsme vystoupili u ruin Tambomachay. Ty jsou nějakým posvátným inckým koupalištěm, nebo tak něco. O kousek dál jsou zase ruiny Pukapukara, kde jsme se vyvalili na trávu a pozorovali krásné okolí. V trávě pobíhají zvonící ovce, v pozadí jsou vrcholky hor. Zamýšlíme se nad možností fungování místní dopravy, když do několikatísícového Pisacu jezdí autobusy každých deset minut či častěji a jsou neustále plné. Nechápu, když u nás do podobných vesnic jedou dva autobusy denně - no peklo. Tady žádný jízdní řád nemají, autobus se naplní a "vámos".

Pak nás sama usmlouvala mladá peruánka, která nám za 1 sol prodala malovanou keramickou píšťalku. Helča se na ni hned naučila hrát, takže za rytmů známých písní pochodujeme směr Cusco. Po cestě jsou ještě ruiny Quenqo, ty však prolítáváme téměř bleskurychle, daleko víc nás zaujaly ovce a lamy po cestě a také les! Ano, po dlouhé době jsem se zase prošel opravdovým lesem. Jen hřiby tam chyběly.

Čas běží a tak po kochandě nad Cuscem jsme po strmých schodech sestoupili zpět do města. Po chvilce v hotelu jdeme vyvolat fotky, abychom alespoň veděli, jak foťák fotí. Přitom jsme v ulici s 12-ti hraným kamenenm opět potkali Dególa, se kterým jsme už na dnešek domluvení, ale až za hodinu. On běhá ještě po muzeích a my na náměstí sledujeme další fiestu, vypadá to, že oni tady slaví neustále! Je pondělí a náměstí je narvané a děcka v krojích v průvodu předvádějí tradiční tance - super.

Pak už máme to smluvené rande s Dególem, jdeme na menú za 3 soly a opět kecáme. Je toho opravdu hodně, stihnout to nejde. Domlouváme se na předběžné předodletové rande v Limě a loučíme se před osmou. My musíme ještě vyzvednout prádlo, které jsme si nechali vyprat a hlavně usušit. V tom našem pokojíku je totiž taková zima, že by tam nic neuschlo. Jsme tady už pátou noc, což je rekord na jednom místě, ale Cusco je opravdu vyjímečné. Balíme naskládaný nepořádek a jdeme spát. Zítra totiž vstáváme v 5:30 na vlak směrem Machu Picchu!!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Seňora nás v 5:30 budí klepáním na dveře. Dobalujeme a pěšky jdeme k vlakovému nádraží, kde už je pěkná řada "bílých" turistů. Vlak s názvem Backpacker je připraven, s malým zpožděním vyrážíme na jednu z mála ještě fungujících vlakových tratí v Peru. Konečnou stanicí bude Aguas Calientes, dnes už přezdívaná Machu Picchu. Už i na lístku je tento název. Důvod je zřejmý, ke slavnému inckému městu se dá buď dojít pěšky přes známý Inca Trail, nebo dojet vlakem. Jiná cesta možná není. Ze známých důvodů jsme zvolili variantu B.

Cesta začíná stylově. Za ostrého ranního slunečního svitu vlak zdolává strmý sráz nad Cuscem netradičním způsobem, tzv. cik cak. Chvíli jedeme dopředu, chvíli dozadu, stoupáme stále výše a výše. Je to super. Po hodinovém šachování konečně normálně vyjíždíme. Projíždíme úzkým údolím, kde už můžeme pozorovat pověstné incké zemědělské terasy na okolních strmých kopcích a malé ruiny. Také míjíme místo začátku Incké ztezky, kde už se formuje snad milion lidí. Jsou to ti, které ani vysoká cena nezastavila. Po čtyřech hodinách jsme dorazili do konečné stanice Aguas Calientes. Celý vlak se vyhrnul a zase nahrnul do přistavených autobusů, které ochotně za 4,5$ dovezou lačné turisty až k branám peruánské památky numero uno - Machu Picchu.

My si však ještě počkáme. Dnešek strávíme ještě tady ve vesnici a až zítra ráno vyrazíme na pověstný východ slunce na MP! Jdeme do vesnice. Je to neuvěřitelné, ale probíhá tady opět fiesta. Tentokráte zasvěcené Virgen Carmen, místní oblečení v krojích a maskách přes obličej zpívají a tančí. No prostě fajn. Nejprve kupujeme lístky na zpáteční poloviční cestu vlakem, poté stojíme v kostele a pozorujeme oslavu. Poté se jdeme ubytovat, neboli postavit stan do kempu, který se nachází asi 15 minut za vesnicí směrem MP. Za jednou ze zatáček můžeme nahoře na kopci vidět náznak ruin. Takhle jsem si to opravdu nepředstavoval. Báje povídají o ztraceném městě někde uprostřed kopců a teď to vídíme přímo nad námi! Kemp stojí 10 soles za stan, což se nám ani trochu nelíbí, ale co už. Pod stromem stavíme stan, že by ten byl tak drahý? Pod námi burácí řeka Urubamba, no prostě idylka.

Na odpoledne pak máme další plán. Ve vesnici jsou termální prameny (však se taky jmenuje, jak se jmenuje), bereme si tedy plavky a jdeme to prubnout. Směrem k pramenům jsme se ještě zdrželi fiestou na náměstí (kde byli i dva mladí Češi) a koupí fanty. Cesta je lemována restauracemi a hospedajes. Místní se snaží vytřískat z cestovního ruchu logicky nějaký ten peníz. Vstupné do pramenů je 5 soles, převlíkáme se a už si to hovíme v malém bazénku s teplou vodou. Je to tady opravdu romantika. Lidí je tu požehnaně, běloši se mísí s indiány. Voda sice trochu zavání, ale vydrželi jsme to tady celé 3 hodiny! Po cestě zpět se stavujeme na menú v poloprázdné restauraci. Už za tmy jdeme do stanu. Svítí světlušky a nad námi se tyčí Machu Picchu. Zítra bude velký den. Trochu poprchá, náš netěsný stan to musí vydržet. Usínáme.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Spánek není moc kvalitní. Spíme ve stanu a venku prší. Neustále se budíme, protože nemáme budíka, a tak musíme průběžně kontrolovat hodinky, abychom nezaspali. Plán je vstát tak ve čtyři, abychom v pohodě byli před šestou nahoře na kopci, kam vede cestička lesem. Chceme stihnout svítání nad Machu Picchu. Plán je narušen v době, když Helča podruhé za sebou hlásí půlnoc. To znamená, že se hodinky zastavily. Super, v pravou chvíli. Bohužel ani jeden nevíme, kolik uběhlo mezi oběma úseky času. Helča hlásí, že už začíná svítat, takže máme nejvyšší čas vyrazit. Jestli už není pozdě!

Oblékáme se a jdeme. Z nedalekého mostu přes řeku se ještě vracíme pro mapu a průvodce. Je tma jako v pytli, máme ale baterku. Neprší, stoupáme „po schodoch“, je jich snad milion. Alespoň se zahřejeme. Hlavní zjištění je, že nesvítá. Aspoň to stihneme, super! Po hodině usilovného šlapání opět začíná pršet. Jsme už skoro nahoře, narazili jsme na stříšku s lavičkou, rozhodujeme se proto vyčkat zde na první známky svítání, nahoře budeme hned. Sedíme na lavičce a čekáme. Po hodině nic, začínáme přemítat, kolik hodin opravdu je. Čekání si krátíme povídáním o všem možném. Prší, je docela zima, ale špatně nám není.

Po dvou hodinách už je to docela divné, po třech už si z toho děláme legraci. Nic jiného nám ani nezbývá. Konečný result je, že dva Češi, Helenka a Honzík, aby náhodou nepropásli svítání nad Machu Picchu, vstali pro jistotu už v jednu ráno, vylezli hodinový kopec a pak si romanticky 3,5 hodiny poseděli pod samotnými ruinami – opravdu akce! Čas 5.45 nám oznámili až první normální turisté, procházející okolo. Ze svítání toho stejně moc nebylo, je pod mrakem. Zbytek cesty jsme vyletěli pekelným tempem, alespoň jsme se trochu zahřáli.

Všechno to má jeden výsledek. Těsně po šesté ranní jsme vůbec první, kteří si dnes kupují lístky na Machu Picchu! Za 10 USD na ISIC jsme vpuštěni do areálu. Lačně hltáme první pohledy na bájné stavby zapomentutého města Inců – Machu Picchu. Procházíme po rozlehlých zemědělských terasách, kterých je po celém MP tolik, že několikanásobně pokryly spotřebu obyvatel města, kterých tady žilo v jednu dobu maximálně 1000, převážně žen. To přimělo různé badatele k úvahám, že MP sloužilo jako experimentální zemědělské místo pro pěstování nových plodin či jako zásobárna potravin pro široké okolí. Dodnes se to totiž neví.

Procházíme kolem speciálních kamenů, po kterých stékají potůčky vody – je to 16 koupelen, či jak bych to nazval. Teď nás to však nezajímá. Bez zájmu o bližší poznání účelu staveb (to necháváme na později), procházíme mezi zdmi staveb a vychutnáváme ojedinělou atmosféru, bez zástupů lidí na každém rohu. Jsme v obytném prostoru, kde jsou zbytky domků bez střech, ve kterých bydlela většina místních obyvatel. Není to zase tak dávno – nějakých 700 let. Prošli jsme celou pravou částí města až na konec, kde je malé náměstí se dvěmi zastřešenými budovami, kde se schováváme před děštěm. Na jedné straně je obrovský kus kamene – zvaný Sacred Rock. Když se člověk postaví přímo proti němu, může vidět, že skála má úplně stejný tvar, jako hora v průhledu za ní. Velmi zajímavé.

Když přestává pršet, pokračujeme po pěšině ven z města. Právě jsme totiž zjistili, že na horu Huayana Picchu, tu známou horu ze všech pohledů, fotek a plakátů, tvořící neodmyslitelnou přírodní kulisu MP, se dá bez problémů vylézt! Úplně nahoře rozpoznáváme terasy a domeček – tam musíme vylézt!

V 7.15 se zapisujeme do knihy jako dnes úplně první a začínáme strmý výstup po stěnách Huayana Picchu. Je to fuška, ale hojí nás pomyšlení, že o pár hodin později se tady budou promenádovat špalíry turistů a my jsme tady úplně sami! Po cestě sem tam lemované řetězy a lany jsme za hodinu u domečku. Jsme nahoře! Je odsud netradiční a krásný výhled na celé MP! Prolézáme cestičky kolem vrcholu, na druhou stranu je krásný výhled na zelené údolí a dole se klikatící řeku Urubambu.  Po chvíli už se nahoru vyškrábali další turisté, tak zahajujeme sestup. Tady se seběhla scénka, kterou se bavíme dodnes. Takto situaci popsala Helča ve svém deníku:

Trochu níž pod domečkem na Huayna Picchu se cestička rozdělovala. Vydali jsme si po té druhé. Před námi šel něco jako Japončík, světlé kalhoty, polobotky, plastová flaška v ruce. Prošli jsme po terase a – Japončík hodil flašku kamsi dolů. Skočil z terasy a skočil pak ještě jednou. Tak nějak seskákal i Honza a zeptal se ho, jestli je to jeho flaška. Japončík zmaten řekl, že ano - a co teď? Honza na mě křičí, ať skočím a hodím Japončíkovi flašku. O.k.“Je tam cesta?“ „Ne, není, jen jeskyně, zněla odpověď. „No tam jak stojíš, tam jdeme!“ „A kam vedou ty schody?“ „Nikam.“ „Skoč dolů a tam pak jdeme!“ Vpravo sráz jak prase, tam jdeme, říkám si, že mu asi hráblo, to jako tam mám jít, skočit, mám jít napřed, nebo co jako? „Tam jak stojíš, tam jdeme!“ Japončík zmaten naším rozhovorem nedbal světlých kalhot a jal se škrábat nahoru. Koukal prý na mě, jestli skočím či ne,  a když se teda nedočkal, nic jiného mu nezbylo, než se vrátit. Myslel si že ekolog Jan by mu dal asi přes držku, kdyby tam tu flašku nechal. Byla mu vyloženě na dvě věci, ale co naplat, musel zpět. Vydrápal se nahoru a galantně mi podával ruku, abych skočila. „Sorry, ale there is no way!!“ Řvala jsem na něho omluvně, ale on to nepochopil, stále mi naznačoval, že se klidně ohne, abych mohla sestoupit na něho a vůbec mu nedocházelo, že tam prostě nechci jít! Zmateně jsem seskočila a rozhodnutá neskákat ze srázu terasy jsem se protáhla pod šutrem k ruinám, ke kterým jsme se chtěli dostat. Kluci byli v kytkách, bylo mi to jedno. Pochvíli se vynořil Honza, Japončík to vzal nahoru, aby tam mohl někde vyhodit tu flašku. O.k. Pobavili jsme se o té super cestě skokem dolů a chlámali jsme se ještě hodně dlouho. Stane se. Prostě a jednoduše, There is no way!! Konec úryvku.

Dále je naším úmyslem zajít na Templo de la Luna, který je trochu  od ruin. Vyrážíme a po půl hodině chůze, kdy scházíme až někam do džungle, na to prostě prdíme – doslova. Vracíme se zpět a v knize zaznamenáváme svůj návrat v 10.45. Jsme zpět v areálu MP, tentokrát už plném skupinek turistů s průvodci. Mezitím se udělalo pěkně, slunce paří a já shazuji spodní část kalhot. Chci vyfotit Sacred Rock na Slunci, ale se sedícím pánem a rozvalenou peruánkou to není jaksi ono – všude turisté!    Začínáme self-guided prohlídku MP. V Cuscu jsme si koupili průvodce, a tak chodíme od místa k místu, vždy se někde vyvalíme na trávník a čteme si. Na Slunci je opravdu horko. Dáváme si na čas, je to opravdu pohoda. Pronikáme postupně do tajů a účelu staveb, náměstí a dalších útvarů. Vše je krásně popsáno v průvodci, i s obrázky. Nakonec si necháváme lahůdku. Místo, odkud jsou foceny všechny pohledové fotky, a které je opravdu výjimečné. Ti, co na MP přicházejí po zdolání Inca Trailu, tímto pohledem začínají, my jím končíme. Ležím hodnou chvíli jen tak a kochám se. Je to krásná tečka za krásným dnem.

Poté procházíme naposledy ještě některá z míst (třeba 32-hranný kámen) a pomalu míříme k východu. Jako jako jo. Po osmi a půl hodinách opouštíme MP. Myslel jsem si, že už mě nemůže moc překvapit, jen další ze známých ruin, ale opak je pravdou. Dnešní den, MP řadím k Chichén Iztá na vrchol zážitků tohoto druhu. Jsme nadšení a dlouho ještě asi budeme. Opravdu to bylo skvělé, od výstupu na Huayana Picchu až po ruiny samotné. Super.

Teď nás čeká cesta dolů. Ve stanu jsme se jen napili a míříme do města. Přespíme dnes ještě tady, ale nechceme už platit za nic. Ve městě pokračuje fiesta a my sedíme ve stejné restauraci, jako včera. Vracíme se do kempu, procházíme kolem oficiálního vchodu do kempu, kde nás čeká majitel. Jdeme dál a sestupujeme boční cestou do stanu, kde rychle jdeme spát. Asi v devět, já už jsem spal, probouzí mě hlas zvenku: „Hola amigo“. Chlapík si přešel pro preníze, my však děláme mrtvé brouky. Po chvíli odchází. Takové my tady zažíváme dobrodrůžo! Dlouho nám pak ještě v uších zní: „Hola amigo, hola“…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Tour nás vyzvedává v půl deváté. Už jsme všichni, a tak míříme přímo dopřístavu. Přesedáme na loď, celá skupina má asi 25 lidí, většina kolem 30-ky. Slunce svítí, obloha je modrá, bez mráčku. Představuje se nám náš průvodce Edwin, peruánec mluvící legrační angličtinou. To si ještě užijeme. Povídám nám historii jezera Titicaca. Jezero je nejvýše položené splavné jezero na světě a tvoří hranici mezi Peru a Bolívií. Také je přirozeným předělem mezi dvěma místními původními jazyky - Kečua a Aymara. Na sever odtud se mluví kečuánsky, na jih pak ajmarsky. Ještě něco k názvu jezera. V původním místním jazyce zní název Titikala. Titi znamená puma a "khala", jak se to čte, jsou skály. Takže puma ve skalách. Když se otočí mapa jezera, připomíná jeho tvar pumu a okolní hory jsou ty skály. Puma loví nějaké místní zvíře, které Edwin přirovnal ke králíku Bugs Bunny.

První zastávkou jsou Islas de los Uros, neboli plovoucí ostrovy z bambusu. Leží na jezeře v blízkosi Puna, kde hloubka jezera dosahuje jen asi 2-5 metů, takže je tato část pokryta rostoucím rákosem. A z tohoto rákosu jsou postaveny tyto ostrovy, kterých je tady asi padesát. Vystupujeme na první ostrov. Podlaha je tvořena opravdu uschlým rákosem a pod každým krokem se mírně podhoupne. Je to tím, že ostrovy opravdu plovou, nejsou pevně spojeny se dnem jezera. Dozvídáme se, jak ostrovy vznikají. Rákos jako rostlina žije osm měsíců, pak uschne, klesne a vytvoří část pevnější složky, nynější podlahy. Obyvatelé ostrovů také každé 4 měsíce musejí nanosit novou vrstvu rákosu širokou 30-40 centimetrů, aby ostrov zachovali. Během přednášky stojím na jednom místě a kolem bot mi začíná prosakovat voda – ostrov je opravdu na vodě! Jinak je tu všechno z rákosu – domečky, střechy, kostel, škola i lodě – ty jsou konstrukčně podobné těm, na kterých se Thor Hyerdall vydal na cestu přes Tichomoří…

Je to tady skvělé. Procházíme po malém ostrůvku (tak asi 100x100 metrů), kde jsou pro turisty stánky se vším možným z rákosu, ale také keramika, ale ta pochopitelně původní není. Obyvatelé si takto přivydělávají, ale hlavním zdrojem obživy je pro ně stále rybolov. Ulovené ryby pak směňují na okolních trzích za obilniny, brambory a jiné potraviny. Dalším aspektem je, že se Los Uros pomalu vylidňují. Mladí jdou totiž studovat do Puna (i když základní škola je přímo na ostrovech), a poté už tam zůstanou za prací. Může se tedy stát, že během 2-3 generací už budou ostrovy jen atrakcí pro turisty, a to by byla škoda. Přejíždíme ještě na další ostrov, kde je škola (tradiční počítání na tabuli), děláme pár pěkných fotek.

Poté už pokračujeme dále, čeká nás tříhodinová plavba na ostrov Amantaní, tentokrát už normální ostrov. Tady máme strávit noc u místní famílie. Těšíme se na to. V přístavu už na nás čekají představitelé rodin, kterým jsme postupně rozděleni. Já s Helčou dostáváme chlapíka jménem Adrián, který si nás odvádí. Jdeme za ním asi čtvrt hodiny, on skáče po kamenech, a my za ním ztěžka sýpeme, přeci jenom jsme dosti vysoko. Přicházíme do docela pěkného domečku, pokoj máme nahoře. Jsou dvě hodiny a my čekáme, co se bude dít. Asi bude oběd. Zatím jsme neviděli seňoru, paní domu. Když jsem šel na záchod, tak jsem se seznámil s jejich šestiletým synem - Jenem. Chytal na poli ovce, tak jsem se mu snažil pomoci. Oběd dostáváme na pokoj, máme tam dvě židle a stolek u zdi. Jsem rozmrzen, čekal jsem na společný oběd s rodinou. Utěšuji se tím, že už jsou asi po obědě, na večeři to bude lepší. K jídlu jsou rýže s hranolky a volské oko. Maso tady nedostaneme, na to jsme připraveni. K pití je pak zdejší specialita - čaj z tamuňi. To je rostlinka, která roste všude kolem na ostrově. Vyluhovaná v horské vodě voní jako máta. Po obědě si chvíli kopu s klukem a pak už jdeme na sraz celé skupiny, ve čtyři na Plaza de Armas. Jsme tady první, na což je Adrián nevím proč hrdý. Jinak moc komunikativní není. Je docela zima, utíkáme na sluníčko. V plánu je výstup na jeden z nejvyšších míst na ostrově - ruiny Pachatata. Na protějším kopci je pak Pachamama, matička a tatíček Země. Pro obyvatele ostrova mají velký význam a v lednu tady probíhá fiesta. Těžce stoupáme a přicházíme přesně na západ Slunce. Je zima a fouká vítr, takže se moc nezdržujeme.

Na náměstí ná opět čeká Adrián, jdeme na večeři. Ta probíhá ve stejném stylu. Ale! Ještě před večeří jsme se osmělili. Jdeme s nabídnout, že pomůžeme s přípravou. Sice není potřeba, ale přece jsme se vetřeli do kuchyně. Je to taková maličká tmavá místnost, přilepená ze strany k domku jako taková šopka na nářadí. Zvenčí to tak opravdu vypadá. Sřecha z tákosu má svůj účel, lehce jí uniká kouř z ohně, který při vaření vzniká. Sedíme namačkaní uvnitř. Na jedné straně já, Helča, Adrián a malý, na druhé pak seňora vařící v malé rohové pícce, pod kterou udržuje oheň přikládáním eukalyptových listů. Jak postupně zjišťujeme, seňora neumí španělsky, mluví jen jazykem kečua. To vysvětluje, proč s námi nebyla v kontaktu dříve. S Adriánem mluvíme o dalších jejich dětech studujících v Punu, přitom s údivem pozorujeme seňoru, jak v jednu chvíli nad hrnci kouzlí a pronáší nějakou řeč. Konečně je hotovo. Zkoušíme, jestli by to nešlo sníst tady s nimi, ale nakonec odcházíme nahoru. Ještě předtím předáváme náš dárek, barevné pastelky, ze kterých má kluk velkou radost.

Na večeři je polévka, trochu jiná, než na oběd. Základem je opět "kinua", takové maličké klíčky. Je to moc dobré. Na druhý chod dostáváme talíř plný malých brambor - toponambur, jak mi radí Helča. Tady s to nazývá "oka". Chutná to jako sladší brambory. Jsme plní, zapíjíme to ještě čajem z listů koka, ten už známe. Po večeři se rozhodujeme, co budeme dělat. V osm začíná v místní veřejné budově tancování s typickou místní muzikou, na kterou jsme byli všichni pozváni. Mě však pobolívá hlava, takže nevíme. Chvíli odpočíváme, a poté jsme se přece jenom rozhodli vyrazit. Je tma, ale baterku nepotřebujeme, měsíc osvětluje cestu dostatečně. Na celém ostrově není elektřina, je moc drahá. Tak jsme večeřeli u svíčky a i sál je osvětlen stejně. Na pódiu se střídají dvě skupiny, vždy mají buben, kytaru a dvě "fukary", nebo jak se to nazývá. Každopádně je to ta muzika, která je známá i u nás, když to ti peruánci hrají u nás na náměstích.

Hrají dobře, ale nikdo se nemá k tanci. Až Edwin to prolomil a nakonec jsme dobře zapařili i s místními děvčaty (hlavně Helča). Po hodině a půl se vracíme "domů", zhasínáme svíčku a jdeme spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Na snídani jsme dostali housky s volským okem. Balíme, loučíme se a Adrián nás doprování k molu, odkud celá skupina něco po osmé opět vyráží. Cílem je další ostrov - Isla Taquille, asi hodinu vzdálený od Amantaní.

Jezero je neklidné, loďka skáče na vysokých vlnách. Helči z toho není zrovna nejlépe, takže po přístání vystřelila z lodi ven. Pak už je to lepší, ale přesto je po celý zbytek dne pod kontrolou starostlivých pohledů a dotazů ostatních. Isla Taquille je podobná a přesto jiná od Amantaní. Lidé tady více dodržují tradice, což je nejvíce rozpoznatelné na oblečení. Po procházce na náměstí a hodině volna (ležíme v trávě a kocháme se výhledy na jezero) dostáváme od Edwina před obědem v restauraci přednášku o oblečení. V tradičních krojích tady chodí nejenom ženy, ale také muži, což není vůbec obvyklé. Ženy mají přes hlavu "čuku", dále vyšívané blůzky. K tomu nosí sukně, pestrobarevné, v případě že jsou svobodné, černé, pokud už jsou vdané. Muži nosí široký pás zvaný "facha", vysokou pletenou čepici, pokud jsou svobodní, tak je do poloviny barevná a zbytek je bílý, jsou-li ženatí, tak ji mají celobarevnou. Ženatí muži dále nosí pletenou taštičku na koka listy zvanou "čuspa". No je to úplná věda.

Druhým aspektem Edwinovy přednášky je pak jeho angličtina. Mluví sice dobře, ale neúměrně často pužívá některá slovní spojení. A tak když v každé druhé větě slyšíme "This is very importante here" nebo "Now for everybody", k tomu s krásným znělým "rrrr", vyvolává to u nás úsměv na rtech. Alespoň není nuda. Po obědě scházíme po schodech do přístavu na druhé straně ostrova, cestou potkáváme místní, táhnoucí na zádech do schodů všemožné náklady, od mladých až ke starým tetinám.

Opět se naloďujeme, zpáteční, teď už klidná cesta zpět do Puna trvá 3 hodiny. Ve čtyři jsme tam. Tím však den nekončí. Nechceme se totiž dále zdržovat v Punu, tak vyzvedáváme batoh v hotelu a jdeme pár bloků k místu, odkud odjíždí colectíva do Yunguya, městečka na hranici s Bolívií. Dnes už asi hranici nepřekročíme, hranice se údajně zavírá už ve čtyři. Jsou o tom ale rozporuplné informace. Za 4 soly to valíme 3 hodiny do Yunguya, tam jsme v 19:30. Pár lidí nám říká, že hranice se zavírá až v osm. V autobuse s námi jela i dvojice z Floridy, tak se po chvíli váhání rozhodujeme to zkusit. Na hranici dojíždíme colectívem za poslední 2 soly v drobných, které mi zbyly. Peruánské imigrační je ještě otevřené, dostáváme razítko a odevzdáváme turistickou kartu. Současně se dozvídám, že moje vízum do Peru není tak jako Helčino určeno pro více vstupů, takže tím vzniká další "hraniční" problém při návratu do Peru. To ale teď není prioritou. Paní projevuje obavy, že bolivijská strana bude mít už zavřeno. Máme to jít ale zkusit, případně mě zpátky ještě pustí. Pěšky, už po tmě, s batohy na zádech, překračujeme peruánsko-bolivijskou hranici, kdy procházíme kamenným obloukem. Přicházíme k bílé budově, ještě se svítí. V budově sídlí jak imigrační, tak policie. Naneštěstí dveře imigračního úřadu už jsou zavřeny. Zapracoval tady časový posun, v Bolívii mají totiž o hodinu více. Co teď? Jsou dvě možnosti, vrátit se na noc do Yungaya, nebo zajet do nedaleké bolívijské Copacabany, a ráno se vrátit na 8:30, kdy se tady otevírá. To zvažují američané. My však máme možnost třetí, a to postavit si stan přímo tady a přečkat noc zde! Zdá se mi to nejlepší varianta, okolí nevypadá špatně. Konzultuji to s chlapíkem v autě, který říká, že je tu bezpečno. Už pomalu shazujeme bathohy, když kolem prochází dva policisté. Jdu proto možnost stanování zkonzultovat i s nimi. Říkají, že to není problém, super. Poté však nenadále přicházejí s novým návrhem. Vedou nás do policejních dveří až na dvorek, kde nám ukazují místo pro stan: "más seguro". Skvělé. Po chvíli svůj plán ještě vylepšují tím, že odněkud vytahují matraci. Stavíme stan - matrace se do něj vleze úplně přesně! Při stavění se na nás se zaujetím dívají asi 3 příslušníci. Asi tady není zvykem, aby jim tu přespávali turisté ve stanu. I pro nás je to zážitek, spíme za budouvou policie a imigračního, ve stanu na vypůjčené matraci. Je tu i záchod a voda, co nám chybí? Přetáčíme hodinky, do 8:30 máme spoustu času. Jsme v Bolívii!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Na netradičním místě jsme se dobře vyspali. Ráno balíme věci, děkujeme policistům a jdeme předkem stejné budovy na imigrační. Zjištujeme, že naše běhání za vízem v Limě bylo zbytečné, vízum už totiž nepotřebujeme. Skvělé, děkujeme aktuálnosti internetových informací Ministerstva zahraničí ČR, našich 2x12 dolarů nám už ale bohužel nikdo nevrátí...Vyplňujeme turistickou kartu, dostáváme razítko do pasu - od této chvíle jsme legálně v Bolívii! Peruánská, pro mě šestitýdenní anabáze, je definitivně u konce. A byla super!

Kolektívem dojíždíme do Copacabany, je to jen nějakých 8 km. Platím jedním USD, nemáme totiž ještě novou měnu - bolivianos. To je také první úkol ve městě. V bance Union měním 400 doláčů v šecích na nové penízky. Trvá to dlouho a při podepisování 20-ti dolarových šeků myslím, že mi upadne ruka. Za odměnu si odnášíme 2160 Bolivianos a 95 dolarů. Zbylých pět byl poplatek bance. Poté míříme do budovy na náměstí s obrovským nápisem Informaciones Turística. Bohužel však tam už nejsou. Padl tak plán, nechat si tam přebytečný batoh během výletu na poloostrov Copacabana a ostrov Slunce, neboli Isla del Sol. Náhradním řešením je hotel u náměstí, kde si batoh necháváme za příslib strávení noci po návratu, což však nemáme v úmyslu. To ale teď není hlavní. Na mercadu doplňujeme potraviny, housky, sýr (vynikající!), pomeranče, fíky a buráky. Jsme připravení na výlet na poloostrov. Vyrážíme.

Celá cesta je nádherná. Slunce paří, procházíme po lesnatém a skalnatém pobřeží, voda jezera Titicaca je neuvěřitelně modrá. Fakt nádherný den. Pozorujeme běžný život, pasáky ovcí a krav, babičky pracující na políčkách, procházíme malé vesnice s domky z hliněných cihel. No prostě idylka. Děláme fotky, mimojiné jednu z poskládaného hradu z kamenů. Nakonec končíme ve čtyři odpoledne ve vesnici Sicuani, asi po 12 km pohodové chůze. Místní chlapík s ženou nám nabízejí, že nás ráno převezou na nedaleký ostrov - za 30 B. To je dobrá cena, po cestě jsme totiž potkali dvojici, která platila za dvě osoby boliviánků 50. Rozhodujeme se tady tedy zůstat, je tu pěkné místo na stan hned na břehu jezera. Zbyvající čas do západu slunce vyplňujeme psaním deníků, je toho hodně. Se zmizením slunce však přišla až moc nevyklá zima. Přímo kosa! V rychlosti mizíme do spacáků, noc bude krušná. Před den horko na kraťasy a v noci...

Zpět na trasu cesty / Nahoru

... a v noci kosa jako prase! Já jsem byl až na nohy docela v pohodě, ale Helenka se moc nevyspala. Teplota šla hluboko pod bod mrazu. Uff. V sedm ráno už jsme vyhlíželi smluvený odvoz, ten ale nikde, tak jsme klepali kosu dál. Postavený stan i s věcmi jsme nechali na místě, bereme si s sebou jen malý batoh s jídlem a pitím. V půl osmé jsme naskočili do loďky a chlapík začal veslovat! Ano, veslovat. Pohodka. Za hodinu a něco jsme přistáli u břehu Isla del Sol. To už mezitím také vykouklo slunce, takže se začínají prohřívat naše přes noc pěkně promrzlé kosti. Rozloučili jsme se s tím, že nás ve 4 vyzvedne jeho kámoš na stejném místě a za stejnou cenu - 30 b.

Jdeme po terasách a mírně stoupáme, takže se nám postupně odkrývá krásný výhled na jezero Titicaca a okolní břehy a ostrovy. Procházíme podél chrámu Slunce, ale je to jen rozbořený barák, takže pokračujeme dál. Těšíme se z teplého slunce jako malé děti, to všechno ta noc. Přicházíme do vesnice, kde se to už hemží turisty, kteří sem přijeli z Copacabany na jednodenní tour. Měly by tady v okolí být nějaké schody a vodní nádrž ještě z dob Inců, ale asi jsme to minuli. Dneska to nějak nehrotíme. Stačí nám bohatě procházka s nádhernými výhledy. Stoupáme na jeden z nejvyšších vrcholů ostrova, kde se uvelebujeme na slunci, kocháme se, papkáme a píšeme deník. Prostě oddechovka, pohodový den. A slunce krásně opaluje. Na tomto místě jsme vlastně až do půl třetí, kdy je čas jít zpět. Procházíme jinou cestou, na polích pilně pracují místní. Jo, abych nezapomněl - Isla del Sol, ale jsou tu vidět ještě zbytky sněhu! Kámoš co ná má převézt zpět už na nás čeká, je správně vysmátý. Je to ten, co jsme ho při ranní cestě potkali na vodě lovit ryby, ty, které máme objednané dnes na večeři. Bude "trucha" přímo z vod jezera Titicaca. Večeře byla skvělá, nejlepší trucha, kterou jsem tady jedl. A levná, jen 10 b. A už nás zase čeká jen návrat do stanu, tak rychle do spacáku.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Noc byla lepší, než ta včerejší, spal jsem s pytlíky od spacáků na nohou, takže jsem tak nemrzl. V půl sedmé jsme začali balit, balí také sousedi z Německa. Přišli jsem včera a vyrážejí dnes na ostrov, my na autobus (či co tu jezdí) do Copacabany a odtud do Soraty. V sedm víme, že by mělo něco jet. To už také stojíme na cestě. Ale žádný spěch, zatím nic nejede. Vyrážíme proto pěšky, abychom se trochu zahřáli, jinovatka kolem moc tepla nedodává. Jdeme pomalu po silnici a stále se ohlížíme,kdy se už konečně něco vynoří. Vedle silnice sedí babička zabalená v mantě, s košíkem, že také čeká. Asi dvacet minut stepujeme s ní, poté se opět vydáváme na cestu. Je po osmé, začínám pochybovat. Slunce už je na jezeře, nám ho však stále stíní kopce nad námi. Šlapeme, dáváme si sídani, jeden pomeranč, jdeme dál. Stále nic. Devět. Teď už začínám přemýšlet, zda se nám to vyplatí, už jsme za polovinou cesty zpět. Uvažuji, kolik řidiči dáme. Zbytečně! V 10:30 jsme slavně dorazili do Copacabany, aniž by se ukázalo něco, čemuž tady říkají hromadný prostředek, neboli kolektivo. Myslím na babičku u cesty, která tam zajisté stále sedí a čeká. Má spoustu času.

U příjemného pána kupuji lístek do Huariny, odkud pak mají jezdit autobusy do Soraty, naší dnešní destinace. Podivuji se nad tím, že Huarina je asi na půli cesty do La Pazu, ale lístek tam stojí 13 B., přičemž do La Pazu jen o jeden více. Co už. Na trhu doplňujeme zásoby, housky a pomeranče, ty jsou levné, kus za korunu! Po vyzvednutí batohu z hotelu, kde jsme nespali, nasedáme v 11:30 do autobusu. Slečna má u našich míst napsané velkým Huarina. V autobuse jsem zadřímal, vzbudilo mě až, dkyž všichni pasažéři houfně opouštějí autobus. Dorazili jsme toitž na místo, kde je úzká zátoka ještě stále přes jezero Titicaca. Se zájmem sledujeme, jak náš autobus najíždí na dřevěný vor a je převážen na druhou stranu. My si kupujeme kuky a na loďce (extra 3 B.) se přeplavujeme na druhou stranu také. Až pak můžeme pokračovat dál. Sleduji cestu, projíždíme vesnicemi, až jsme v Huarině. Čekám, kdy zastavíme, ale autobus jede směle dál. Než stačíme zareagovat, už jsme někde v kytkách za městem. Zapomněli na nás! Takhle rychle se mění naše plány, Sorata nebude, jedeme do La Pazu, hlavního města Bolívie! Co už, asi to tak má být. Za hodinu pompézně přijíždíme do města. Spouštíme se z kopců, odkud je velkolepý výhled do údolí. Centrum tvoří moderní výškové budovy, na okolních stráních jsou až povrch namačkány domy a domky. Vypadá to opravdu zajímavě.

Jsme vyhozeni nevíme kde. Let`s Go mě zklamává, mapa mlčí. Jdeme s batohy na zádech směrem, kde tušíme centrum - tudíž z kopce. Proplétáme se plnými ulicemi, kde už tak úzké chodníky jsou zabrány postavenými stánky nebo jen tak sedícími tetinami, před sebou s rozdělanými dekami, na nichž prodávají různé druhy zboží. Konečně se jakž takž orientuji. Prvním hotelem, na který narážíme je Hotel Majestic. Je trošku dražší, než bychom chtěli, ale je v tom snídaně a hlavně, už se nám nechce nikam tahat s batohy. Zůstáváme tady. Po vytoužené sprše jdeme objevovat město. Před kostelem San Francisco to žije, spouta lidí, aut, autobusů, minibusů. Letmě procházíme stánky a zjišťujeme že sehnat pěkný pohled z La Pazu bude ještě oříšek. Poté stoupáme na hlavní náměstí, kde jsme akorát v šest na ceremoniál stahování vlajky. Na náměstí je totiž prezidentský palác. Po chvíli vlajka stažena, chlapící odpochodovali. A my taktéž, do katedrály, kde právě probíhá mše.

Poslední zastávkou večera je místní Mc Donald. Je totiž uveden v památkách města, že tady mají "tour", kdy se člověk může podívat do zákulisí. To vynecháváme, ale zato si dáváme po delší době typicky americké a nezdravé jídlo. Pěkně jsme se nadlábli a ještě rychle zkontrolovali internet, který tady mají zadarmo. Venku už je tma a na ulicích lidí spíše přibylo. La Paz bují životem. Z okolních vrchů na nás blikají světýlka, oblohy pak hvězdy. Jdeme do hotelu, po pár dnech opět spíme na normálni posteli. Je tady každopádně mnohem tepleji, než u jezera.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Stáváme v devět a jdeme na snídani. Dostáváme kávu, džus vymačkaný z pomeranče a pompézní jednu housku s kouskem másla. Teď už vím, proč nemají cenu bez snídaně. Ona je totiž nic nestojí:-)) Prvním úkolem dne je vyprat. Moje kalhoty už to naléhavě potřebují. Proto jdu v kraťasích, špinavé věci necháváme v prádelně za rohem od hotelu, večer by to mělo být hotové.

Kousek odtud je muzeum koky. Deset minut do otevření vyplňujeme koupí čepice. A už vcházíme do musea. Koka, toť rostlina, která je chvalně i nechvalně spojena s historií i současností celé Bolívie. Už odedávna  totiž místní rozpoznali účinky při žvýkání koka listů. Viditelně povzbuzující… Po příjezdu Španělů význam koky ještě narostl. Byla totiž používána jako povzbuzující prostředek pro dělníky v dolech, aby se zvýšila jejich produktivita. Pro vysvětlení, žvýkání koka listů samotně nezvyšuje produktivitu, ale lidé tak po nich nevnímají těžkost práce, dokáží pracovat mnohem déle. Proto se koka stala nutností a ceněným artiklem, kdy se někdy dokonce neplatilo ve zlatě či stříbře, ale kokou.

S moderní dobou přišly i novodobé objevy a problémy. Někdy v polovině 19. století bylo ve Francii představeno víno obsahující výtažek z koky – kokain. Víno mělo pro svoje povzbuzující účinky velký úspěch. Ne však v USA, kde panovala prohibice, tak vznikla potřeba na nealkoholický nápoj se stejnými účinky. Tak byla v roce 1886 představena Coca Cola. Až do roku 1914 obsahovala kokain, poté bylo zjištěno, že kokain je návyková látka. Kokain byl odstraněn, ale výtažky z koky jsou dodnes používány pro výrobu světového nápoje č. 1. 

A vývoj pokračoval. V 50. letech ze studie ekonoma H. Fondy vyplynulo, že koka je škodlivá. Její pěstování a distribuce tak byla Spojenými národy  zakázána. To však nestačilo, naopak produkce koky se ještě zvýšila. Byl představen čistý kokain a později jeho nečistý levnější derivát – crack, dnešní droga kokain. Tak začala drogová aféra a závislost Bolívie na penězích získaných z prodeje zakázané látky.  Něco k výrobě. Z 328 kg koka listů se vyrobí 1 kg kokainové pasty, z té pak 0,25 kg čistého kokainu. Výroba 1 kg kokainového prášku stojí něco málo pod 10.000 USD, přičemž na trhu stojí až 10-krát tolik. Až 50 % veškerého kokainu z Bolívie se spotřebuje v USA!  Jenže existují i studie, že je koka léčivá. Je hojně používaná v lékařství, její účinky tišící bolest znali už předchůdci Inků. Koka je pevně spojena po staletí s místní andskou kulturou, bez koky si život v Bolívii neumějí představit. Koku údajně žvýká 92 % mužů a 85 % všech žen v odlehlých oblastech Bolívie. Je předávána jako svatební dar, při požádání o ruku či jako věno.

A teď co je správné? Po představení protidrogových programů a postihování pěstování koky přišla Bolívie o miliony dolarů z prodeje. Lidé zchudli, stát zchudl. Proto je v současnosti Bolívie nejchudší zemí v Jižní Americe! A také se postupně ničí andská kultura. Je to složitý problém, jehož vyřešení bude trvat ještě dlouho.

Muzeum bylo skvělé, spouta fotek (Castro pijící Colu) a různých studií. Člověk se zase něco přiučil. Ale je čas jít dál. Spěcháme se ohřát na sluníčko. Jdeme ulicí, kde je jedna agentura vedle druhé, mimo jiné nabízející sjezd cesty La Cumbre - Coroico na kolech. Začínám lobovat u Helči, zda by do toho nešla. Uvidíme později. Jdeme dál, na procházku městem. Neustále něco pojídáme, chipsy, sladké housky a tak. Po návštěvě v supermarketu jsme utekli do parku, pařilo tam slunce, až moc. Stoupáme na kopeček, tam kde má být národní olympijský (!) stadion. Je opravdu velký, dokonce jse se na chvilku podívali dovnitř. Kousek odtud je park pro děti s vyhlídkou na město, je tu opravdu pěkně. Dokonce jsme si sjeli i betonovou skluzavku. Jako děti. Je pozdní odpoledne. S popcornem v ruce jdeme zpět do města. Ráno jsme na billboardu viděli, že Teatro Municipal, neboli městské divadlo, hraje dnes naposled Les Miserables, Bídníky. Zdá se nám to jako supr nápad, jít v Bolívii do divadla. A máme štěstí, zrovna se prodávají lístky. Za 10 B., nekup to. Tím ale vzniká další problém. V čem půjdeme oblečení? Já toitž mám jediné dlouhé kalhoty v čistírně! Nějak bude.

Nemáme moc času, na otočku kupujeme mapu a jdeme si zaplatit tu tour na kolech na zítřek. Helča nakonec souhlasila. Bude to skvělé. Zkoušíme, zda náhodou už nemají v čistírně naše věci - nemají. Jdeme do hotelu, rychle pořádáme něco na zub. Chleba, salám a sýr! To jsou věci. Poté se oblékám do divadla. Černé tepláky vypadají nejlépe, lepší, než světlé kraťasy, na to tričkou Cusqeňa a Nazca bunda. Švihák lázeňský. Helča je jakž takž. Na osm jdeme do divadla. Je staré, tři patra, jsme až nahoře. Opona z roku 1845. Záhy se přestáváme bát o náš vzhled, lidé to tady totiž nehrotí jako u nás. Rifle jsou úplně normální, i tepláky s třemi pruhy jsme zahlédli. Samotné divadlo bylo fajn, ale dlouhé. Byl to muzikál, výkony herců střídavě oblačno, ale každopádně to je zážitek, bolívijské divadlo!

Pak už jdeme úprkem zpět na hotel, balení a spát, zítra je další velký den. Je to až hrůza, ale zážitek letí jeden za druhým, člověk to pomalu nemá ani čas vstřebat.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

O této možnosti jsem věděl už dlouho dopředu. Četl jsem o tom na internetu. Dva Češi se spustili touto cestou na kolech a moc si to chválili. Když měla přijet Helča, tak jsem od toho nějak samovolně upustil. Až v La Pazu to přišlo znovu. A dnes je ten den.

O co tedy jde? Cesta La Paz - Coroico, tedy její část začínající v horském průsmyku La Cumbre, byla v roce 1995 vyhlášena jako nejnebezpečnější cesta světa. Už toto samotné je dostatečným lákadlem. La Cumbre leží ve výšce 4.700 metrů, přičemž Coroico o 3.500 metrů níže. Je to pořádný sešup! A my do toho půjdeme na kolech! Na cestě až na první úsek není žádný asfalt, je úzká a plná autobusů a kaminonů, které čas od času pravidelně padají ze strmé stěny, která lemuje celou cestu. Další zastávkou je až někde o tisíc metrů nižší dno kaňonu. Adrenalin na nejvyšší úrovni. Naši odvážnou skupinu tvoří 5 lidí a průvodce, mladý bolívijec. Jsme tu my a tři Holanďané, jeden pár a holka. Minibusem stoupáme z La Pazu do průsmyku, kde je místy sníh a pěkná zima. Kontrolujeme si kola, už mají něco-hodně za sebou. Hlavní jsou brzdy, snad to vydrží. Nasazujeme helmy a pláštěnky, po cestě jsou totiž místa, kde ze stěn padá voda, přírodní sprchy.

Vyrážíme! Prvních 20 km je po asfaltu, přece jenom se bolívijská vláda snaží odstranit nelichotivou nálepku cesty. I na dalších úsecích se vehementně pracuje. Je to dobrý trénink, třepu se zimou, ale klesáme. Rychlost tak 50-60 km/h! Míjíme pár autobusů a kamionů, ale provoz není velký. Dobře pro nás. Fajn, ale už se těším na šotolinu a kameny. Je to tady. Kolo dostává zabrat, zatáčka stíhá zatáčku. Je to super. Brzdy jsou v permanenci, ale drží. Helča se drží skvěle. V jednou úseku se Holanďanka nechá chvíli vézt v autě, které jede neustále za námi. Průvodce jede první a jako blázen. Vždy se někde zastaví a čeká se. Cestou jsou krásné výhledy do údolí. Jedeme po levé straně silnice, blíže srázu. To proto, abychom měli lepší přehled v zatáčkách. Kamiony dopředu troubí v nepřehledných zatáčkách, pro svoji vlastní bezpečnost. Užívám si rychlosti, fakt mě to baví. I Helča je spokojená. Obavy jsou pryč. Když člověk dává pozor, ta je to v pohodě. Každopádně kontroluje situaci sám na vlastní pěst, ne jako v autobuse. Míjíme totiž spoustu křížků lemujících silnici. Průvodce nás bez obav plní informacemi o místech, kde se staly různé nehody. "Tady spadl v dubnu kamion, tady jednou holka přeletěla přes řídítka, tady zase minulý čtvrtek spadl autobus - 28 mrtvých!" Radši to nechceme vědět. Můžeme pozorovat čáru tak 300 metrů dolů srázem, jak je vyhlazená od stromů a porostu. Ani radši nemyslet.

Ale pokračujeme dál, po housce s vajíčkem to jde ještě lépe. Jak klesáme stále níže a níže, viditelně se otepluje. Odhazujeme vrstvy až končíme v tričku. Nahoře kosa na čepku a rukavice, dole teplo na kraťasy. Blížíme se ke konci. Na protějším břehu už vidíme Coroico. Posledních pár zatáček a strmých sjezdů, vyhýbání se autobusům na prašné cestě. Končíme v osadě Yolosa, zbývajících 7 km do Coroica je už do kopce, to dojedeme autem. Máme to šťastně za sebou, zdraví a v pohodě. Bylo to super!

Do Coroica přijíždíme po menších problémech (zapadli jsme do bahna) asi v 15:45. Máme tu pozdní oběd. My si pak bereme batohy a loučíme se s ostatními. Oni se vracejí stejnou cestou zpět do La Pazu, my zůstáváme na noc tady a zítra vyrážíme dále - do Rurranabaque do džungle! Spíme v hotelu La Torre, úplně nahoře v malém, ale levném pokojíku. Večer se ještě procházíme po městě, chvíli jsme na internetu a tak. Je tu pěkně teplo.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Po dopoledním deníku, nákupu housek a vody, je najednou jedna, kdy nám odjíždí autobus do 15 hodin vzdáleného Rurrenabaque. Bude to šichta, ale jinak to nejde - chceme do džungle! Zpět dolů do Yolosy jedeme se skupinkou anglánů, živě si vyměňujících zážitky z cest. Nejedeme však autobusem, nýbrž na korbě auta,k de jsme namačkaní společně s batohy a místními. K tomu jsme vyjeli o dvě hodiny dříve, než je předpokládaný odjezd už autobusu, ale má to svůj důvod - půlhodinová cesta trvá třirtá tolik. Na cestě se totiž vehementně pracuje. Chvíli jedeme, pak stojíme a čekáme a je pěkné vedro.

V Yolose pak dalščí hodina, strávená pozorováním Bolívijek, vrhajících se s pytlíky pomerančů a pitím ke každému autobusu a kamionu, který se vyřítí ze zatáčky spolu s mrakem prachu. Na přilehlých stáncích se vesele prodávají pytlíky a celé pytle koka listů. Co by ne. Konečně je náš modrobílý autobus tady, nasedáme a vyrážíme. Doufáme, že cesta už nebude z takového srázu, jako jsme jeli na kole z La Pazu. Hmm...nee. Helča velmi rychle zjišťuje, že sedadlo u okna s výhledem do údolí není pro její oči tím pravým ořechovým. Přesedáme si. Není to opravdu nic příjemného, když okraj silnice není v mnoha případech vůbec vidět, a to je dál.... K tomu autobus jede stylem, že mám pocit, že si Michale Schumacher přijel potrénovat do extrémních podmínek bolívijských And. Jede jednoduše jako blázen, předjíždíme jeden kamion za druhým, zanedlouho také autobusy, které vyrazily dlouho před námi.

Čas ubíhá, už je tma. Já jsem zatím v pohodě, ale Helči je špatně. Moc toho nenaspí. Stále jedeme z kopce. Vysvobozením je až přestávka na večeři, kde se jen tak procházíme kolem stánků, nic tu nemají, až na pěkně zabalenou čokoládu. Kupujeme tu bez cukru. Fuj, je pěkně hnusná. Je to pravé kakao, které se tady pěstuje. Znovu nasedáme a už s novým řidičem pádíme dál tmou směr Rurrenabaque.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Autobus zdárně dorazil v sedm ráno. Vzali jsme unaveně zaprášené batohy a trochu s potížemi našli hotel - Hotel Aquilar. Ten stojí za zmínku, stojí totiž 10 B/. za osobu, tudíž nějakých 50 Kč. Je to snad nejlevnější hotel, ve kterém jsme na cestě spali. K tomu máme dvoják se sprchou, no prostě fajn.

Zbytek dne jsme vyloženě proflákali. Na trhu jsme si koupili snídani - osmaženou kouli uplácanou s rýže, vevnitř s masovou směsí, dále sladké langoše... prostě nás honila mlsná. Maličké banány tady mají za babku, později jsme si koupili celý meloun, který padl na krátkém výletě k vodopádům bez vody. Dále jsem shlédl poločas fotbalového utkání místního týmu, zašli jsme na net a to bylo tak vše. Prostě jsme se poflakovali po zaprášených ulicích Rurre. Historie se však mění, na jedné z nich už jim právě dělají beton!! Jó, a to hlavní - zařídili a zaplatili jsme si 3-denní výlet do pamp, zítra ráno vyrážíme na zvířátka! Večer si vaříme polévku s banánem a jdeme spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Vstáváme v osm, opět separujeme věci do dvou batohů, jeden si bereme sebou, druhý zůstane tady. V půl deváté mám být v agentuře - Flecha Tours. Za den jsme dali 17 $, což je slušné. Asi po hodině jsme konečně naloženi. Batohy na střeše jeepu zabalené do igelitové plachty, my vzadu na sedadlech proti sobě. Naši skupinu tvoří sedm lidí. Samotná Izraelka Moran, její krajané - čistotní "ochránci přírody", jak jsem jim po chvíli začal říkat, a další pár, Bolívijec Mauricio a jeho přítelkyně Anna, napůl Němka a napůl Guatemalka. Ta je super, hned si povídáme. Ona se stává na celé tři dny motorem skupiny, a to nejen proto, že umí perfektně španělsky a anglicky, čehož v mnoha případech využíváme.

Jedeme! Tříhodinová cesta prachem je úmorná, ale to se ještě těšíme na to, co náš čeká. Přijíždíme do osady Santa Rosa, kde pořádáme letmý oběd (rýže s kousky masa a mrkve). Překládáme věci z auta do lodi. Je to podlouhlá úzká loďka a stane se po tři dny v pampě naším hlavním a jediným dopravním prostředkem. Seznamujeme se také sa naším průvodcem, mladým klukem jménem Jorge. Vše naloženo, batohy, kanystry s vodou, jídlo, ovoce, můžeme odrazit.

Pomalu brázdíme úzkou řeku jménem Yacuma, která už patří do povodí Amazonky. Za chvíli mě poprvé přeběhl mráz po zádech – na břehu se na Slunci vyvaluje středně velký krokodýl!! Poprvé v životě ho vidím na živo, k tomu takhle zblízka. Jen co zbystřil motor, udělal pár pohybů a zmizel pod vodou hnědé řeky! Wow.

A za chvíli další, a další. Je pěkně, takže vylézají na břeh – a jsou jich tady mraky! Dalším živočichem jsou želvy. Těch je tady taky spousta.  Vylézají z vody na klády trčící nad hladinu, sedí jich tam klidně pět naskládaných na sobě! Z pod šedého krunýře jim trčí jen dlouhá hlavička. Super. Vždy jak projíždíme, želvičky pohotově naskáčou do vody. A když ne, tak je tam spláchne vlna, která se za námi vytváří. Ale jsou skvělé!  Zanedlouho náš průvodce Jorge zastavuje v malé laguně, kde ukazuje uprostřed na zvířenou vodu. A tu se objeví těla delfínů – růžových delfínů! Je jich tu docela hodně. Jorge říká, že se s nimi můžeme koupat. Díváme se dosti nedůvěřivě, protože o dvacet metrů dál jsme před chvílí viděli nemalého krokodýla. „No problemo“, říká Jorge. Ještě chvíli váháme, pak se s Helčou a Annou rozhodujeme jít do toho. Jsou tu prý také piraně, ale ty prý také neznamenají žádné nebezpečí – co už. Člověk jen nesmí krvácet. Převlékáme se do plavek a už jsme ve vodě. Delfíni se nám sice schovali, ale i tak je to osvěžující. Po chvíli se k nám přidávají i ostatní členové naší výpravy.

Pokračujeme dál. Vidíme podél břehů další a další krokodýly, velké i úplně maličké. Jen tak sedí, často s otevřenou tlamou, takže můžeme pozorovat jejich čelisti. No nechtěl bych s nimi zápasit, to nechám pro Dundeeho. Další novinkou jsou pro nás tvorové jménem kapybary, údajně největší hlodavci planety. Jsou to takoví velcí bobři rochňající se v bahně na březích, jsou ji tu celé rodinky. Jsou milí. Dále pozorujeme spoustu ptáků různých velikostí, posedávajících po okolních stromech a křoviskách. V jednu chvíli se mě začalo chtít velmi akutně na velkou. Kroutím se na lodi a Helča ze mě má legraci. Nakonec musím. Jorge mi zastavuje na místě, odkud jsme před sekundou viděli slézat do vody obrovského kajmana! Hmm, díky, snad jich tam nebude víc. Neřeším a utíkám! Uf.

Hned na protějším břehu opět stojíme. Tentokrát je důvod lepší. Malé opičky, světle hnědé. A mají hlad a my máme banány. Dáváme jim a ony žerou přímo z ruky…Tolik zvířat najednou, to se nám ani nezdálo! A hned jedeme dál, přijíždíme po třech úžasných  hodinách do kempu. Je tu kuchyň, místo se stolem pod stříškou a baráček se spoustou postelí pod mosquito sítěmi. „Jako na táboře“, říká Helča. Obsazujeme dvě postele v rohu, uvazujeme mosquitiéry a už je čas na večeři. Ta je bohatá. Obrovský tác těstovin, spousta omáček, saláty – prostě hostina. Ještě rozlišit, co je pro vegetariány a co pro nás masožravce. Izraelci maso nejedí. Po jídle se ještě spát nejde, přestože už je tma. Přesně tototiž potřebujeme. Jdeme opět na loďku, vybaveni baterkami – pozorovat oči krokodýlů. A opravdu! Když posvítíme ke břehu, vyloupnou se občas dvě ostré oranžové světýlka - někdo nás pozoruje! Obloha je plná hvězd, je teplo, ticho, jenom zvuky pampy. Je tu fajn.

Byl to náročný, ale nádherný den. Jdeme spát, pěkně pod sítí, ukryti před dotěrnými komáry…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Noc moc příjemná nebyla. Probudil jsem se totiž s akutní potřebou. Hledám baterku, která má být na zemi – ale není! Helča ji má u sebe, byla totiž prý už dvakrát. Já utíkám, málem jsem to nestihl. Snad to nebude pokračovat. Na snídani jdeme opatrně, ale opět jsme neodolali té spoustě jídla – housky, sušenky, džem a skvělý ovocný salát. Jen smažené churritos nám zatrhli, že to dostaneme zítra, ale salát si zvesela pojídáme

Nasedáme na loďku a jedeme asi 20 minut. Dnešním dopoledním programem je hon na anakondu! Vystupujeme z loďky a připojuje se k nám další skupina. Teď je nás dohromady 15 a dva průvodci. Jorge nás vede vysokou trávou, mě ještě tak čouhá hlava, ale on se v ní ztrácí úplně! Už dopředu nás ale upozornil, že není nejlepší doba na hledání anakondy. Dva měsíce už totiž nepršelo, je viditelně sucho a anakondy žijí ve vodě a v mokřinách. Teď už týden prý nic nenašli. Uvidíme, jdeme trochu experimentovat. Prošli jsme trávou na planinu, kde jsou mrtví krabi a stopy. Jde vidět, že normálně bychom se tady brodili v bahně. Chvíli sedíme, zatímco Jorge a Kike (druhý průvodce) vždy odběhnou hledat do mokřejších míst.  Pokračujeme. Přicházíme k říčce. Tady už je více mokro. Slunce paří, ale to nám nevadí, stále doufáme, že ji najdeme. Až tedy na ochránce přírody Izraelce, ti doufají v opak. 

Průvodci jdou vodou a holemi prozkoumávají dno, my v rojnici jdeme po březích, tam se klidně mohou skrývat také. Najednou Kike udělá pár rychlých pohybů a z vody vylovil hada – má ho! Had sebou mrská, ale teď už neunikne. Nadšení ještě ani nestačilo opadnout, když Jorge běží rychle asi 20 metrů a už má dalšího! Wow – hned dva najednou, to se často nestává. Zjišťujeme, že nejde o anakondy, ale o kobry! Máme dvě kobry! Až se trochu uklidnily, fotíme si je zblízka a kolem krku. Já jsem je dostal obě jako první, jsou to pěkní macci. Dvě kobry kolem krku! Na našich průvodcích jde vidět, že z úlovku mají radost, super, my neméně. Postupně se fotíme, jen ochránci přírody stojí celou dobu asi 20 metrů opodál.

Po chvíli pouštíme kobry a pokračujeme, stále chceme anakondu. Jdeme podél břehů, prodíráme se cestou necestou, ale už štěstí nemáme. My jsme ale spokojení. Vysokou trávou jdeme zpět k loďce, už jsme docela unavení. Konečně jsme zde. Ale kde je Jorge? Někde se ztratil. Voláme. Patnáct minut nic, než se konečně objevil. Můžeme jet zpět do tábora, na oběd. Už nám pěkně vyhládlo.

Po obědě a chvíli odpočinku chvátáme zpět do přírody. Opět pozorujeme z loďky – mimo želv a krokodýlů vidíme vysoko ve stromech velké opice, ptáka Jabirú, kondora pamp a spoustu dalších. Jen tak ležíme v loďce a pozorujeme krásy přírody. Je hezky. Vrcholem je pak západ Slunce nad pampou… Po večeři sedíme společně u stolu a Jorge vypráví, jak se jednou ztratil na 3 dny v džungli, žádná legrace…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno nás budí Jorge v šest - vámos! Nasedat na loďku. Bez motoru projíždíme po řece a posloucháme zvuky pampy. Je to super. Za barev vycházejícího Slunce je v tom něco magického. Sytě oranžová koule si razí neodbytně cestu zpoza horizontu.

Na snídani se vracíme v dobré náladě. Jídlo je jako obvykle skvělé. Jsou churritos. Dnešním dalším programem je rybaření. Už máme nachystány pruty s vlascem a háčkem, a také kousky syrového masa. Jdu do toho. Všude v řece jsou piraně, ty jsou naším cílem. "Nebudou ryby, nebude oběd", říká Jorge v žertu. Ponořuji háček do vody a cítím, jak se na něj piraně vrhají! Ale žádná se ne a ne napíchnout. Jsou malé a mrštné, mršky. Stále častěji vytahuji prázdný háček, maso nikde. To Helča je daleko šikovnější. Jako první ze všech vytahuje na háčku ukázkovou piraňu. Není nijak velká, ale větší tady v této malé řece ani nejsou. Všichni se seběhli kolem a Helenka hrdě demonstruje svůj úlovek. Jorge na pirani ukazuje její zuby, má je pěkně otré! S novým nadšením se vrháme zpět do rybaření. Mě to ale nejde a po půl hodině to vzdávám. Mauricio za chvíli chytil také, Jorge už jich má asi pět. Helča je neúnavná a nakonec se to vyplatilo, chytila další! Při snaze mi ji ukázat ji však nešetrně chytla a piraňa se pomstila. Helča má na ruce ukázkově obtisknuté její zuby. Naštěstí to není nic vážného.

Končíme asi s pěti úlovky, které jsou odneseny do kuchyně. Před obědem ještě jedeme do zátoky s růžovými delfíny, koupat se už ale nikomu nechce. Na oběd je opět rýže s masem a ovocný salát. Ale kde jsou piraně? Zapomněli na ně. Za chvíli jsou na stole. Moc masa sice nemají, ale jedli jsme piraně, a to je hlavní!

Pak už následuje rychlé balení, rychlý meloun a nástup do loďky. Čeká nás zpáteční cesta. Projíždíme rychleji místy, kde se předevčírem slunily desítky aligátorů, dnes však nikde nejsou. Asi je na ně moc horko, říká Jorge. Překládání věcí na auto naštěstí netrvá tak dlouho. Pozorujeme nové skupinky, které dobrodružství, které mám právě za sebou, ještě čeká. Mají se na co těšit, myslím si. Cesta zpět trvá přes tři hodiny a je úmorná. Do auta se práší a je velké vedro. Opět si povídáme, ale neutíká to. Během cesty mě začíná vrtat v hlavě myšlenka, že bychom přece jenom zkusili tu džungli, když už jsme vážili tu dlouhou cestu sem. Uvidíme. Zajímavostí povídání s Izraelci je, že holky tam musí do armády, a to na dva roky! Zajímavé. Konečně jsme v Rurre. Jedinou touhou je teplá sprcha. Míříme do stejného hotelu. A nakonec taky definitivně rozhodujeme, že pojedeme na další dva dny do džungle. Uhádali jsme skvělou cenu 15$ na den. Zítra vyrážíme!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ano, je to tak, jedeme do džungle! Tentokrát se nikam autem nemusí, sedáme na loďku přímo v Rurre. Ještě předtím nás stihla tropická přeháňka, naštěstí to netrvalo moc dlouho. Ještě dohadování o ceně, zda jsou poplatky za vstup do parku Madidi, do kterého míříme, už v ceně, či nikoliv. Nic neplatíme, to je hlavní.

Skupinu na loďce tvoří devět lidí. Ochránci přírody, dva známí Izraelci z pamp, jedou ještě se třemi mladými Francouzi na 4 dny. My dva a jeden sympatický japonský pár pak na dny dva. Cesta trvá 3 hodiny. Projíždíme proti proudu řeky Beni. Je vidět, že je období, kdy je hodně málo vody, protože vidíme pás, který vykrojila řeka u břehu a ten je o víc jak metr výše, než je současná hladina. Vegetace podél břehů je bujná.  Po dlouhých zátočinách konečně zastavujeme u břehu a vykládáme věci. Spousta vody a pytle s jídlem. Všechno se musí odnést do tábora. Jdeme pravou džunglí asi pět minut, než se před námi vyloupne podobné stavení s mosquito sítěmi a kuchyně, jako už známe z pamp.  Rozebíráme si postele a dostáváme stejné jídlo, jako to první před třemi dny. To vše v rychlosti, abychom mohli co nejdříve vyrazit kam, no do džungle.

Ještě předtím se nám představuje nás průvodce jménem Vicente, starší chlapík se super smíchem. Bere si mě a sekeru a jdeme 15 minut od tábora na dřevo. Je tam vyvrácený strom, který seká na menší klády. Pak to spolu s ochránci přírody, kteří seč tam nechtěně připletli, odnášíme zpět do tábora. Jsme připraveni, estámos listo! Jdeme. Od Anny víme, že džungle je spíše o rostlinách, protože je těžké v hustém porostu vidět nějaká zvířata. Přesto jsme hned na začátku zahlédli v korunách stromů opice. Jdeme úzkou cestičkou, neustále přeskakujeme či podlézáme spadlé kmeny, je vlhko. Vicente se sem tam zastaví u nějakého stromu a vysvětluje. Také se hodně ptáme. Tu je na zemi nějaký červený plod, „quo es esto?“. „Jmenuje se to coconet, živí se tím opice a je to moc tvrdé“, zní odpověď. Další zajímavostí je strom s kmenem, který se tak ve dvou metrech nad zemí rozděluje do mnoha odnoží, které pak jdou v takovém oblouku stmě dolů. Nazývá se „Arbol que puede caminar“, neboli strom co umí chodit. Opravdu tak vypadá. Každým rokem mu vyrostou dvě nové odnože pokryté ostny, které tvoří ochranu proti zvířatům. Dále vidíme obrovský strom, ze kterého po seknutí vytéká bílá šťáva. Jmenuje se „Soliman“ a tekutina je toxická, obyvatelé džungle ji používají jako dezinfekci vody. Existuje prý i strom s podobným mlékem, ale jedovatým. To zase používají při lovu. Natřou tím hroty šípů a po zásahu je zvíře na 15-20 minut úplně ochromené. Super. Poté přicházíme do místa, kde přes cestu teče potok a je tu spousta bahna. Vicente to přechází, bere liánu na druhé straně – a už letí směrem k nám. Tak jsme pomocí liány všichni překonali zrádné místo. Za chvíli nám představuje další využití zázraků džungle. Kůra stromu „Estrangular“ se vyvaří a poté se z ní udělá obklad na zlomeninu, která se pak za 8-10 dní zahojí. Jak na to ti šamani džungle všechno přišli?

Asi po hodině a půl se vracíme do tábora. Do večeře je ještě čas, chceme pokračovat, moc se nám to líbí. Vicente se sice diví, asi není obvyklé, že by někdo chtěl přídavek, ale když už jsme tady… Vede nás cestou, kterou už asi dlouho nikdo nešel, opravdu cesta necesta. Až jsme u místa, kde je spousta dlouhých lián, visících odněkud seshora. To je něco pro nás! Pěkně se zavěsit a zhoupnout se do pěkné výšky nad hustý porost a zpět. Děláme fotky, je to super. Japončíkům se to taky moc líbí. A Vicente, ten vypadá, že tady je poprvé. Směje se, ne - řechtá se neuvěřitelným způsobem.  Po chvíli další chůze jdeme zpět do tábora na večeři. Jsou těstoviny s masem, a jako zákusek grepy. Po jídle čekáme, až bude úplná tma, takže jenom tak sedíme u svíček a povídáme.

V osm nastává ten správný čas. Žhavíme baterky, chystáme se totiž na noční pochod džunglí! Ale co to? Naše jediná baterka už toho světla moc nevydává. Baterie jdou pomalu do kytek. Áach jo. „No bueno, seňor“, říká Vicente. Ale co se dá dělat. Japonci mají jednu dobrou a druhou miniaturní, Takže naše pětičlenná skupina má celkem dvě schopné baterky. Nevadí. Vicente jde první a svítí na cestu. Já jdu za ním a svítím jenom, když už opravdu nevím, kam šlapu. Helča a Aja za mnou už zase profitují z baterky Kadze, který jde poslední. Vicente jde stylem kovboje. Svítí doleva, pak prudce doprava, jako by tam bůhví co viděl. Jediné, co však je super, jsou zvuky džungle. Všechen hmyz, ptáci a zvířata jsou ve střehu. Většina jich je na lovu právě v noci, ti ostatní jsou lovení a vydávají ochranné zvuky. Vše dohromady dává úžasný koncert. Moc času na vnímání však nemáme. Já mám plnou hlavu pavučin, protože Vicente je přede mnou se svou nízkou postavou neposbírá. Jdeme tak přes hodinu, žádné zvíře jsme neviděli, moje baterka už nesvítí vůbec, a tak si přeju, abychom už byli v táboře. Za chvíli pocházíme místem, kde jsme odpoledne sekali dřevo. S úlevou se před námi objevují světla tábora. Bylo to fajn, ale bylo toho dost. V rychlosti uléháme pod ochranu protikomářích sítí. Ti jsou zatím docela v normě, očekával jsem to i horší. Tak takový byl den v zelené džungli.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Sice to jsou dva dny, ale zápis bude velmi krátký. V Rurre jsme ráno spali a psali deníky a v 10:30 šli na autobus. Podle budíku jsme měli spoustu času, ale ten se opět mýlil. Autobus jsme málem nestihli, za běhu jsme kupovali housky a sušenky. Pak mě ještě stačili namíchnout, když za použití terminálu vybírali 2 B/. na osobu. Terminál! to jako mají být tyhle dva staré baráky, ze kterých si společnosti udělaly kancelář? Další finta, jak z lidí vytáhnout další peníze. Jinak cesta docela utekla. V La Pazu jsme byly další den v šest ráno, bez úhon jsme přežili i noční stoupání z Coroica. Já jsem to tedy prospal.

V La Pazu jsme jen přejeli taxíkem na další autobus, kterým jsme se přesunuli za 4 hodiny do Orura. Když už jsme byly v tom přesunu, změnili jsme jen autobus a dorazili posledních 7 hodin až do Potosí. Poslední úsek byl hoodně dlouhý, přece jenom únava se začala projevovat. A ještě k tomu tudy nevede normální asfaltová cesta - zase jen písek a kameny, takže to trvá. Původní plán byl sice se dostat do Sucre, ale to jsme nevěděli, že z La Pazu či Orura jezdí autobusy do Sucre jen přes noc. Po šesté večerní se tedy před námi objevilo vytoužené Potosí. Po 31 hodinách v autobusech jsme konečně opět na pevné zemi.

Pěšky jsme s batohy došli až do hotelu Sumaj, kde nás čekala zasloužená teplá sprcha a studený, ale útulný pokojík. Spát jsme však nešli. Ještě jsme zašli se přeptat do agentury na tours do místních proslavených dolů. Pokud zítra vstaneme, můžeme jít...

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Na dnešní den máme zaplacenou superlevnou tour do místního věhlasných dolů, tak uvidíme. Jdeme společně s dvěma Izraelkami a Kandaďanem  - cestují spolu. O levnosti se přesvědčujeme vzápětí! Poté, co jsme vyfasovali gumáky, žlutou umělou bundu a helmu (ve kterých vypadáme, že jdeme kutat taky), vyrážíme místní veřejnou dopravou (!) směrem k šachtám. Sedíme v atuobuse, krásně vyšňoření, mezi normálními lidmi. Akce.

Stoupáme nahoru. Všechny místní doly jsou ukryty v útrobách jedné hory. Jmenuje se Cerro Rico, neboli Bohatá hora. To proto, že je plná stříbra a dalších minerálů. Projíždíme kolem trhu, kde vidíme další skupinky turistů, vybavených moderními helmami se světly. Ty my máme kde?? Na trhu se nakupují drobnosti pro horníky, jako dynamit, listy koky, cigarety a další. My však jedeme vesele dál. Už jsme v areálu dolů. Vystupujeme z colectiva a náš průvodce nám ukazuje buňku, kde budeme nakupovat my. Kupujeme věci, jen kromě koka listů, které jsme koupili levněji po cestě z Rurrenabaque. Můžeme jít. První míříme ke stařence sedící shrbená mezi haldou kamení. Pozorujeme ji, jak přebírá malé kamínky, rozbíjí větší. Ptáme se co dělá. Prý tady neexistuje něco jako laboratoř, kde by rozpoznali, co se v hornině skrývá. Proto tady je ona, která očima pozná, jestli v tom kousku kamene je zinek, tin, či něco jiného. Pracuje tady údajně už 40 let!

Náš průvodce Frank  nám osvětluje, jak to tady chodí. V Potosí existuje 37 různých hornických společností – tzv. kooperatív, z nichž každá sdružuje určitý počet horníků. Celkem v Cerro Rico pracuje  v současnosti na 7 000 horníků, z toho 1000 žen a asi 150 dětí ve věku 8-10 let. Ptáme se, jak je to možné: „Není žádná kontrola“, zní  Frankova odpověď. Každý horník pracuje na svém místě a pracuje na sebe. Pokud je líný, vydělá málo, pokud se snaží, vydělá více. Mají své nářadí, všechno si kupují – dynamit, koka listy. “Proč tedy existují kooperatívy“, ptáme se znovu. Prý jenom proto, že od nich pak horníci mohou dostat penzi. Ale to pouze v případě, že jsou hodně nemocní. Výše penze se pak odvíjí od toho, jak moc jsou nemocní. Pokud jsou zdraví, nedostanou nic!! Průměrný plat horníka, který pracuje 10-15 hodin denně, dosahuje 300-400 boliviánů měsíčně, což činí 1500 Kč! A za jakou práci! Kdyby alespoň měli nějaké nástroje, ale to ne. Majzlík, kladivo a dynamit, to jsou základní věci, které v práci používají. To jsme posléze poznali na vlastní oči. Další otázka logicky směřuje na to, zda se jim vyplatí takhle dřít za takové peníze. Nemají prý žádnou jinou možnost. Jsou nevzdělaní, nic jiného neumí a ani dělat nemůžou. K tomu musí živit 5-8 dětí, takže žádná sranda. Tady si člověk uvědomí, jak se má vlastně dobře… Děláme si legraci, že cena dárků, co jsme jim dnes přinesli, je větší než kolik si dnes těžkou prací vydělají. Je to smutné, ale moc daleko od pravdy nejsme.

Loučíme se se stařenkou, necháváme jí něco koka listů a jdeme k jednomu z vchodů. Mezitím jsme se s Helčou vyfotili v důlním vozíku. Ten je tady ale spíše výjimkou. Stojíme před nízkou dírou dovnitř kopce a čekáme, až nám správce sežene lampy. Chvíli nám krátí malí kluci, kteří nám nabízejí kamínky z dolů a chtějí se fotit za peníze. Správce se po půl hodině objevil se šesti lampami, čili spíše archaickými lucernami v ruce. Jsou opravdu stylové!  Staré prý nějakých 50 let, ale horníci je stále používají. Fungují tak, že se do vody nasype pár kamínků vápníku, které máme s sebou, to dohromady zreaguje a vytvoří hořlavý plyn. Pár kamínků a voda a lampa svítí celý den! Kam se hrabou baterky. Králíček Duracell hadra. 

Světlo by bylo, jdeme. Pozor na hlavu! No nebýt helmy, tak nevím. Jdeme totiž úzkou a nízkou šachtou, už jsem se několikrát pořádně praštil.  Po chvíli míjíme horníka s kolečky naloženými hlušinou. Jdeme až na místo, kde kutá. Vrací se a začíná pracovat. Asi metrovým majzlem, do kterého buší kladivem, se snaží vysekat 60 cm díru na dynamit. Pro sbíječku práce na pár minut, mu to trvá 2,5 hodiny!  Svítí si lucernou a požvykuje koku. Jinak tma jako v pytli, je tu sám. Celý den. Pracují přece každý na jiném místě! Necháváme mu jeden balíček a pokračujeme vlhkou úzkou chodbou. Zastavujeme až v místě, kde je ve výklenku ve stěně socha z hlíny. Je to ďábel a horníci ho uznávají jako boha, žije totiž v podzemí stejně jako oni.  Každé ráno se k němu chodí modlit pro štěstí a nechávají mu u nohou koka listy a v ústech cigaretu. Dávám průvodci jednu z cigaret, on ji zapaluje a dává ďáblovi do úst. Pak se modlí za štěstí, za méně nehod, za ceny tinu na burze, a také za více japonských turistů. Ti prý neumí španělsky a nemají tolik otázek, vtipkuje.

Pokračujeme dále.  Lezeme uzoučkou škvírou o patro  výše a pak neskutečnou cestou k dalšímu horníkovi. Pěkně to klouže. Naskýtá se nám stejný obrázek: majzlík a kladivo a upadávající hornina. Neskutečné podmínky! Dovedu si představit, že podobně tady pracovali ještě za Španělů. Co se tady změnilo? Doly byly totiž založeny v roce 1545, tedy před 457 lety. To bylo Potosí v rozkvětu, ve své době velké jako Paříž či Londýn. Teď je tomu jinak. Jak je chudá Bolívie, tak ještě chudší je Potosí. A takové je to pěkně město.

Ale zpět do dolu. Stejnou hrůznou cestou dolů  se dostáváme po dlouhé chůzi za dalším horníkem. Ten zrovna připravuje dynamit. Bere si ode mne dynamit a láduje ho do vyvrtané díry. Tu pak zacpává dalšími bílými kuličkami (nitroglycerin?), aby výbuch zesílil a urval co největší kus. Za chvíli je hotový. Je mu 22 let! Utíkáme se schovat a z úkrytu slyšíme výbuch. Nic hrozného. Teď se tam hodinu nesmí vrátit, protože tam bude všude kolem moře prachu. Teprve pak zjistí, jak bude dnes úspěšný…Čas letí, ještě nakukujeme na chvíli na dalšího horníka - jo to mladý kluk, je mu devatenáct. Zrovna má přestávku, a tak do sebe láduje koka listy, aby víc vydržel. Je to neuvěřitelné. Všechno tady.

Poté už jdeme ven, uvnitř jsme byli celkem asi 3 hodiny, dostatek času si vše prohlédnout. Horníci tu tráví většinu života! Levná tour, ale skvělá. Vracíme se na autobus a zpět do města, plní zážitků. Teď už víme, co vše se skrývá v útrobách Cerro Rico, která se tyčí na Potosí! Zbytek odpoledne trávíme ve městě, a to velmi příjemně. Centrum Potosí je pěkné, staré koloniální budovy odráží dnes již trochu zašlou slávu kdysi velmi bohatého města. Zapomněl jsem vypíchnout, že Potosí je nejvýše položeným městem na světě ve výšce 4 090 m.n m. a Cerro Ricco má ještě o nějakých 700 metrů více! Však je tady už navečer pěkná zima. Dali jsme si čupr jídlo v čupr restauraci, kde jsme se sešli se známými z dolů. Pak jsme se hřáli na náměstí, kde doznívaly oslavy bolívijského dne nezávislosti. V jedné zácpě jsem ucítil ruku na kapse, kde nosím peněženku. Byl jsem ve střehu, takže dva malí kluci rychle zmizeli. Pak si Helča zkusila navigaci po městě, zašli jsme na internet a pak už zpět do hotelu.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Dopoledne byla v plánu prohlídka Potosí, ale nakonec jsme od toho upustili a psali deníky. Se sbalenými batohy (přitom "osudový nápad nechat jeden batoh v hotelu Sumaj a zítra se sem na noc vrátit vznikl právě tady) vyrážíme na Terminal de Autobuses Potosí. Busek do 34 km vzdáleného Sucre odjíždí téměr hned, jen jsme si stačili koupit housky a takové výborné polosladké pizzy (další hold rozmanitému a výbornému bolívijskému pekařství) a zaplatit 2x2 B/. za použití nádraží. Tentokrát si pro ně přišli až do autobusu.

Do Sucre přijíždíme po třetí odpolední, v autobuse bylo pekelné horko, ale vzládli jsme to. Vysedáme v centru, takže se nemusíme složitě dostávat z 3 km vzdáleného nádraží. Útočiště nacházíme v Hotelu Londrés, ve kterém to vypadá jako na zámku. Neotálíme a jdeme do města. Sucre je druhým hlavním městem Bolívie, leží ve 2790 metrech nad mořem, tedy podstatně níže, než sousední Potosí. Jde to poznat hned, chodíme jen tak v tričku až do pozdních večerních hodin. Pár minut od hotelu je pýcha města - nejvyšší soud v zemi. Před jeho krásnou a majestátní bílo budouvou si vychutnáváme zmzlinu z heladeríe Sandra. Soud je dnes zavřený, snad zítra. Jdeme dál směrem do centra. Nemůžeme si nevšimnout, že všechny budovy, jedna vedle druhé, jsou nabíleny. Prostě Sucre je celé bílé. Také se mu přezdívá bílé město - La Ciudad Blanca. A vypadá to opravdu hezky a čistě. A jak na fasády svítí ostré pozdně odpolední slunce, vypadá to kouzelně.

Sucre má však i další přívlastky. Třeba univerzitní město. V roce 1624 tady vznikla první bolívijská univerzita a ulice jsou dodnes plné svěžích mladých studentů. Loudáme se ulicemi až na náměstí, které je plné palem a laviček. Jen tak sedíme a kocháme se. Naproti je katedrála, na druhé straně Casa de la Independencia, tady Simón Bolívar vyhlásil nezávislost země. Je teplo a pohoda. Obcházíme okolí náměstí, kostel San Francisco a okolní obchůdky a trhy, kde jsme opět neodolali a přikoupili něco pěkného /košíky a klobouček/. Se setměním se vracíme na náměstí, kde fotím noční katedrálu a vychutnáváme atmosféru nasvícených budov. Sucre je opravdu jedno z nejhezčích měst, které jsme po cestě navštívili.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Tímto dnem začala série menších nezdarů, ale to nás nemůže nijak rozhodit (jen trošku). Začalo to Helčiným výkřikem v posteli. Mezi prsty u nohy si totiž našla klíště. Ale jaké! Takové klíště jsem v životě neviděl. Megaklíště! Asi tam zbylo ještě z džungle, což už je pěkných pár dní. A tak pilo a sálo, až skoro prasklo. Složitě jsme ho vykroutili a zabili. Ještě jsem ho vyfotil, přičemž jsem si na podlaze pokoje zadřel megatřísku. Další půlhodina.

Takže než jsme se zbrchali, nebylo půl deváté, ale deset. Nevadí. Jdeme opět k soudu, který je tentokráte otevřený. Super. Odevzdáváme pasy a jsme vpuštěni dovnitř. Mají to tu načančané, sloupy, socha chlapíka s knihou, fotky sborů soudců někdy od minulého století po současnost. Nahlížíme do kanceláří, pomalu se začíná pracovat. Jako všude, noviny a kafíčko jako první. Z pošty posílám pohledy a autobusem jedeme až na konečnou. Sucre, jak to vypadá, má docela dobře organizovanou hromadnou dopravu, což není v Jižní Americe až tak obvyklé.

Naším cílem je místo za městem, kde byly v roce 1994 nalezeny stopy dinosaurů! Je to na téměř vertikální stěně za cementárnou. Jsme na místě. Je nám ale řečeno, že další prohlídka začíná až ve 12:30, tedy za hodinu a půl. Super. Nakonec to řešíme tak, že odjíždíme "dinotruckem" zpět do města a sem se vrátíme na prohlídku ve tři odpoledne. Ok. Ve městě po zastávce na peruánské ambasádě jdeme mírně do kopce směrem ke hřbitovu. Opět máme smůlu. Od 12-14 hoidn zavřeno! Je 12:10! Geniální. Ale co už. Abychom viděli oboje, nebyde nám nic jiného, než tady ještě jednou přespat. To nám plány nenaruší, takže klídek. Vracíme zpět do parku u soudu, kde se snažíme psát pohledy. Toto snažení nám znepříjemňují nebetyčně dotěrní čističi bot. To není pro nás nová situace. Ale tihle jsou opravdu neodbytní. Nestačí jim říct, že nechceme, nestačí nic. Asi po čvrthodině to vzdáváme a odcházíme do restaurace Avenida kousek od hotelu, kde si objednáváme místní specialitu - Chorizo Chuquisaqueňo. Po taktním odporoučení babičky, která se na nás koukala, jak jíme, jsme dostali vynikající jídlo. Něco na způsob jitrnice, ale trochu pikantní a asi udělané ve friťáku, s opečenou houskou a oblohou. Opravdu moc dobré.

Dinotruckem jedeme zpět k továrně na cement. Ve tři začíná prohlídka. Na strmé stěně můžeme vidět stopy....dinosaurů! Jsou různě veliké a dohromady jich tu je údajně přes 5 tisíc, což činí tohle místo největším paleontologickým nalezištěm na světě. Wow. Dříve tu prý bylo jezero, poté se to zvedlo pohybem litosferických desek a uchovalo se až dodnes. Před osmi lety našli první stopy pracovníci cementárny. Postupně nám průvodce ukazuje stopy titanosaura, tyranosaura a dalších druhů. Po celé stěně nás upozorňuje na stopy, které patří dinosaurovi tady přezdívanému Johny Walker. To proto, že jeho stopy se táhnou zleva doprava po délce 347 metrů, což je nejdelší souvislý úsek stop jednoho zvířete kdy nalezený. Je to fakt super a zajímavé. Jednoduše se tady kdysi proháněli tvorečkové velcí až 25 metrů!

Zpět do města, zpět na hřbitov. U vchodu odmítáme malé kluky a opilého chlapíka, obojí nám nabízejí, že nás provedou. Skrývá se tu mnoho bolívijských prezidentů a jiných osobností, ale to nám zase tak moc neřekne. Hřbitov je zajímavý totiž celý sám o sobě. Mimo velkých hrobek a menších normálních hrobů jsou po všech stranách podél zdí postavené takové chlívečky, vždy asi 5 nad sebou a jeden vedle druhého. Vždy jméno a kdy člověk umřel. Vypadá to spíše jako na urny, ale je to dosti široké, aby se tam vlezla i rakev. Nevím. Prostě nevím. Zahlédli jsme i pohřeb. Celou takovou stěnu obložili věnci. Každopádně je to odlišné od toho, na co jsme zvyklí od nás. Hřbitov a chlíveček vedle chlívečku.

Navečer jsme si opět prošli město, koupili druhou mantu a prožili horor s měněním 100 B/. bankovky. Ukázalo se to totiž jako téměř neřešitelný problém. Sucre jako město stálo za to!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Po velmi, velmi chladné noci přichází ráno další rána. K nachlazení se Helči přidaly nějaké záhadné střevní problémy, že se pomalu nemohla ani postavit. Zařídil jsem proto výstupní razítka z Bolívie – ano – o 3 dny dříve, než zemi opravdu opustíme! Ještě jsem stihl nákup a snídani v malé restauraci. Po návratu se to zdá trochu lepší, ale včerejší špagety opět udělaly své. V Colca kaňonu jsme také běhali ostošest. Helča sice neběhá, ale je to zlé.

V 10.30 nakládám batohy na střechu Toyoty 4x4 a vyrážíme na předem domluvený výlet po krásách Salar de Uyuni, největší a nejvýše položené  solné pláně světa. Konec by měl být za 3 dny v chilském San Pedro de Atacama. Ukrajujeme první kilometry a seznamuje se se s lidmi, se kterými strávíme následující dny. Je tu Francouz Dimitri a tři Izraelci – holka a dva kluci. Dále s námi jedou řidič a průvodce v jedné osobě a kuchařka.  

První zastávkou je vesnice Colchani. Ta už se nachází na hraně obrovské bílé plochy. Není to však sníh, jak by se na první pohled zdálo,  ale sůl! Všude kolem, kam se jen podíváte, jen  sůl. Kde se tady vzala? Původně zde bylo obrovské solné jezero Minchín, rozkládající se na ploše  60 000 km2. Colchani je jediným místem v Bolívii, kde lidé mají povoleno sůl těžit. Způsob těžby vidíme kousek za vesnicí, kde jsou asi půlmetrové hromádky soli. Ty vytvářejí chlapíci s lopatami – opět žádné stroje. Sůl odvezou do vesnice, kde ji jodizují a celá Bolívie má čím solit! Děláme čupr fotky a jedeme dál.

Auto si to valí po soli, pláň je tak veliká, že kolem sebe nevidíme nic než bílou plochu – antarktida ze soli! Po chvíli se před námi objeví dvě nízké stavení. Zastavujeme u nich. Je to hotel ze soli. Cihly uplácané ze soli, podlaha, židle, stoly, postele – vše ze soli! Jen okna a střecha ne, ale i tak je to super. Nahlížíme dovnitř, moc to tu nežije, ale mají to tu pěkné. Izraelci pózují na fotky před bolívijskou vlajkou. Jedeme dál, společně s asi dalšími 10 auty od jiných agentur. Jak vidět, turistů dostatek.

Po půlhodině mlčení v autě přijíždíme k ostrovu! Ano, je to kus země uprostřed bílé plochy. Jmenuje se Isla de Pescadores, a je porosten velikými kaktusy Cacti, podobnými těm Saguaro v Arizoně. Helči se opět přitížilo, tak vyrážím na obchůzku ostrova sám. Stoupám po kamenech sopečného původu, tady kolem je vše ze sopek, je jich tu spousta. Kaktusy vytvářejí krásné příležitosti pro focení, jen si člověk vždy musí chvíli počkat, turistů je tu přespříliš. Ale je krásně, modrá obloha, na Slunci je i teplo. Vracím se dolů za Helčou, t ale nikde! Když jsem odcházel, byla téměř na umření, teď nikde! Asi po půl hodině se objevila, že si byla obejít ostrov – fajn. Hlavně že už je to lepší. Následuje oběd a ještě jedna malá příjemná vycházka podél ostrova.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Jedeme červenou toyotou vyschlou prašnou krajinou, samozřejmě – něco jako asfalt tady neexistuje. Jedeme rychlostí 20-40 km/h, cesta je opravdu špatná. Kolem je zvrásněná krajina, všude písek. Moc života tu není. Sem tam míjíme nějakou lagunu. Po dvou hodinách zastavujeme na 10 minut nad plání, kde se těží borax.  Za poplatek 30 boliviánů vstupujeme na území národního parku Eduarda Avaroy, projíždíme kolem Laguny Colorady. Objíždíme dokola až ke komplexu pár budek. Tady dnes budeme spát. Shazujeme batohy a dostáváme pokoj se třemi dvoupatrovými postelemi.

Po polostudeném obědě se dohadujeme s průvodcem o programu na odpoledne. Měli jsme jet na strom ve skále – Arbol del Piedra – ale údajně je tam moc sněhu a auto k němu nedojede. Nakonec se s před námi zbaběle schoval. Vyrážíme na procházku kolem laguny, nenecháme si přece otrávit odpoledne. Svítí Slunce a je opravdu krásně. Laguna má růžovou barvu, ale nevíme přesně proč. Od průvodce jsme se to nedozvěděli. Pravděpodobně je to způsobenou nějakými rostlinami rostoucími pod vodní hladinou. Je to magické. Už na začátku se k nám připojili dva malí, černí psíci. Jdou s námi. Začínám jim říkat Jája a Pája. Skáčou kolem nás, hrají si , jsou krásní, trošku opelichaní. Mluvím na ně česky a oni reagují. Jdeme dál podél břehu a oni stále za námi. Máme společníky.

V laguně se rochňají  plameňáci, před námi je samotná lama, kterou ale Pája, který je víc odvážný a průbojný z dvojice, zahnal štěkotem. Slunce svítí, laguna mění barvu do růžova každým krokem. Po další chvíli se blížíme ke stádu asi 15 lam. Tiším psík, ať je nevyruší. Poslouchají. Pája je sice ve střehu, ale potichu. Krásné fotky. Růžová voda, hory a zvířata, super. Kluci dostávají kokino, že jsou hodní. Pozorujeme je, jak si hrají, schovávají se sobě za trsy a skáčou po sobě, i po nás – jako by byli naši. Je nám fajn. Přeskakujeme potůček vody po kamenech. Pája to zvládl na jedničku, Jája je menší, zůstal na druhém břehu a kňučí – voda je studená, bojí se. Jdu pro něj a přenáším ho. Jak jsou rádi, že jsou zase spolu! Vyloženě na nás přenášejí dobrou náladu, pryč od starých problémů – teď jsou vzdálené! 

Vracíme se a potkáváme skupinu jiných turistů. Jája s Pájou na ně už z dálky štěkají – chrání nás. Jsou prostě naši! Úplně nás vzali za své. Na zavolání přiběhnou oba k nám. Jsou roztomilí. Začíná foukat studený vítr. Vracíme se zpět, Izraelci, kteří jsou s námi na pokoji, hrají karty a vymýšlejí pomstu průvodci. Večeříme jako první ze všech skupin a bohatě. Kuchařka se snaží trochu zamaskovat neschopnost průvodce. U stolu panuje dobrá nálada. Přidal se ještě Ir, který dnes s námi jel. Povídá, že se stala „mistake“, že jeho skupina jela někam jinam. „Asi jsi zaplatil až moc“, děláme si srandu.

Poté ještě povídáme s Irem a jdeme spát. Noc má být krutá, až – 20 stupňů, takže spíme s Helčou v jedné posteli. Snad to přežijem. Zítra už jedeme do Chile!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Vstáváme temprano – už před pátou. V rychlosti a v zimě balíme, nakládáme batohy na auto a vyrážíme. Je ještě tma, kterou probodávají jen kužely světlometů džípů. Po hodině jízdy, přímo s východem prvních slunečních paprsků,  přijíždíme k místu, kde už zdálky vidíme sloupy páry, tryskajících vysoko do vzduchu. První z gejzírů je udělaný člověkem, nedaleko prý jich je takových víc a slouží jako přírodní geotermální zdroj energie. Další jsou už přírodní. Procházíme mezi krátery různých poloměrů, nad kterými je spousta páry, a také spousta různých zápachů. Uvnitř to vře, bublá, prská a praská, bahníčko vytryskuje nebo je tak bublá. Je to tady super, až na tu spoustu dychtivých turistů a ten smrádek.

Jedeme dál. U termálních pramenů je naplánovaná snídaně. Jsou to jen jezírka a malé přírodní bazénky s teplou proudící vodou, kde si ohříváme od rána ještě zmrzlé nohy. Někteří odvážlivci jdou do vody celí. Na snídani je vaječina a  housky. Helča taky na papír koncipuje svoji stížnost, kterou chce poslat do Uyuni. Průvodce ji opravdu naštval.

Spěcháme směrem k lagunám Blanca a Verde, odkud je krásný výhled na sopku Licancabur, vysokou 5868 m, která tvoří hranici mezi Bolívií a Chile. Procházíme se kolem lagun a kocháme se krásnými výhledy po okolí. Na vrcholcích sopky jsou ještě zbytky sněhu. Celé zdejší okolí je sopečného původu. Všude kolem rozlehlé pláně, laguny a z nic se tyčící sopečné velikány. Pohybujeme se v nadmořské výšce přes 4 km. Osídlení je v těchto končinách minimální, za celé tři dny jsme viděli jen asi dvě malé vesničky.

Přijíždíme na hranici. Není tu žádný přechod, že jsme v Chile jsme vlastně poznali jen podle toho, že se prašná cesta změnila na asfaltovou. Už i to naznačuje, že to v Chile bude na rozdíl od Bolívie všechno trochu jinak. Po přesednutí do druhého auta se řítíme z úpatí And dolů.  Přes přísnou hraniční kontrolu a strach, že nám najdou zbytek listů koka, jsme přijeli do městečka San Pedro de Atacama. Na první pohled vypadá poklidně a příjemně.  Společně s Izraelci jsme si našli hotel jménem Eden. My se rozhodujeme přespat ve stanu. Je tu znatelně tepleji a také dráž! Cena za stan je na stejné úrovni, jako za pokoj v Bolívii. Hlavně, že je tu sprcha a pěkné místo na stanování.

Stavíme stan, měníme peníze – chileny. Přes poštu a obchod jdeme zpět do kempu. Poznámka – v obchodech spousta zboží – včetně sýra a …. špekáčků!! U stanu máme gril, dnes bude pařba s ohněm! Jen sehnat dřevo. Asi po půl hodině hledání je však i to zdárně vyřešeno. Opékáme u ohně, je teplo a je to super. Jsme v Chile!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Dopoledne bylo rychlé. Psali jsme deník a odpočívali. Když jsme se v 11.00 podle našeho budíku konečně rozhodli, že se v jediný celý den na chilské půdě nebudeme jen válet, vyrazili jsme k půjčovnám kol. V jedné z nich jsme zjistili, že je půl druhé! Časový posun a zpoždění budíku nám tak zničehonic ukradlo dvě hodiny!

Nevadí. Půjčujeme kola a vyrážíme. San Pedro de Atacama leží na úpatí pouště Atacama, údajně nejsuššího místa na světě. Asi tady moc neprší. Kousek od města jsou dvě atrakce, kam míří většina turistů – Valle de la Luna a Valle de Los Muertes. To by však bylo moc na honičku, takže jsme kolem ruin jeli po cestičce za město. Krajina jako v Utahu – červené skály, vyschlá řeka – super. Jenže ony to nejsou skály – je to suchá hlín, uschlé bláto, nebo jak to popsat. Když jsem na to vylezl, tak jsem se propadal. Kdyby zapršelo, tak mají po horách. To se tady asi nestává. Dojeli jsme  až do míst, kde to vypadá, jako miniatura vysokých hor, ale z uschlého bláta. Je tu krásně.  

Projeli jsme se na kole, pěkně v pohodě, je to poslední den, kdy ještě vidíme něco nového, tak si to užíváme. Zpět ve městě jsme koupili dárkové svíčky a na lavičce napsali poslední pohledy domů. Pak už jen sbalit batohy a vyrazit na autobus. Tady, v San Pedro de Atacama, jsme na nejjižnějším místě, kam se na naší cestě podíváme. Od USA jsem jel stále na jih – až sem. Nástupem do autobusu končí poznávání a začíná cesta zpět – zpět do Limy, zpět domů. Buena Viaje, šťastnou cestu!

Zpět na trasu cesty / Nahoru